New life with Daddy ~ Larry ✓

51.

Hraně jsem zakašlal a koukl na něj smutnými očky.
"Asi budu potřebovat hooodně domácí léčby!" zasmál jsem se, když jsme si lehli na gauč a já ležel na jeho veliké hrudi.
"Meow," mňoukl jsem opět a přituli se hlavou k jeho hrudi. "Moc hezky voníš, daddy."

"Tak to abychom rychle zahájili léčbu," zasmál jsem se a přitáhl si ho k sobě na hruď.
"Ty moje koťátko. Malé. Nemocné," šeptal jsem a pusinkoval ho u toho na vrch hlavy. Dlaněmi jsem ho hladil po jeho drobných zádech. "Jsi sladký, ale ten, kdo tady voní, jsi ty a tvůj krém."

Tak moc jsem si to užíval. Nádherný pocit, na kterém jsem se za těch pár dní stál závislý. Spokojeně jsem oddechoval, ale pak jsem se na něj koukl a nad mou hlavou zasvítila žárovka.
"Zítra si doma, že ano daddy?" pípl jsem šťastně a koukal na jeho tvář. Tak moc jsem se těšil na to, jak bude se mnou celý den. Po celém týdnu.
"Prosím řekni, že ano, vždyť bude sobota."

"Ty moje koťátko, roztomilé," zaculil jsem se na něj a pohladil ho po tváři.
"Jasně, že tady budu miláčku. Hezky si užijeme celý den spolu," mrkl jsem na něj.
O víkendu pracuju jenom když mi někdo přiveze naléhavý případ, nebo jdu dolů jenom nakrmit zvířata, takže bych měl být tady s mým zlatíčkem. Bude to krásné.

"Jupí! Moc se těším! Celý týden jsem tady byl skoro celý den sám, chci být s tebou. Nemohli by jsme někam jít?" pípl jsem a políbil ho na bradu.
"Moc děkuju, že tady budeš," pousmál jsem se a políbil ho znovu. Chtěl jsem se objímat, mazlit a cítit ho při sobě. Tohle byl pocit, který jsem doteď necítil.

"Ty jeden mazle," zaculil jsem se a podrbal ho za ouškem. Pořád by se jen mazlil.
"Rád s tebou někam půjdu. Jenom mi musíš říct, kam bys chtěl. Nebo alespoň, kde bys to zvládl bez paniky, zlato. Nechci ti dělat zle, že tě vezmu někde, kde ti to nebude příjemné," řekl jsem a pohladil ho po zádech.

"Hmm... někam, kde nebudou lidi, prosím, někam do přírody. Jsem tady zavřený celý týden, chci někam ven. Cítim se jako v klítce," zakňučel jsem potichounku do jeho hrudě. Opravdu mi to bylo líto. Když jsem bydlel doma, byl jsem aspoň na balkóně, nebo jsem musel chodit do školy. Ale byl jsem aspoň venku. Tady neumím balkón otevřít a jsem jenom doma.

"No lidi nebudou asi na zahradě," zasmál jsem se.
"Ale znám jedno místo, kde nikdo nebude. Je tam jezero, klid, ticho... Bude se ti tam určitě líbit," rozplýval jsem se. "Nebyl jsem tam už dlouho, rád ti to tam ukážu."

"Juchú! Moc děkuju! Já vím, ale... Neumím otevřít dveře na balkón..." pípl jsem zahanbeně.
"Já vím, že to je asi jednoduché, ale já jsem neschopný."

"Ale zlato, nejsi neschopný, jenom se hůř otevíra. Je tam dětská pojistka kvůli sestřičkám, aby tam nelezli. Pak ti ukážu, jak se otvírají," usmál jsem se na něj. "Rád si s tebou udělám výlet k jezeru. Bude to krásný den s tebou, zlatíčko moje."

"Dobře, Lou," pípl jsem jěště. než jsem nos zabořil hluboko do jeho hrudě.
"Co to se mnou děláš, Louisi? Proč to se mnou děláš?" zašeptal jsem mu. Cítil jsem se zvláštně. Bylo to zvláštní.

"Já?" podivil jsem se.
"Já nic nedělám. Nebo ano? Ublížil jsem ti? Co jsem udělal?" nechápal jsem. Jak to to malé stvoření v mém objetí mysleli. "Děje se něco?"

"Měním se. Loui, měním se! Nejsem to já, nebo ano? Asi ne... Nebo jo?" rozvzlykal jsem se, ani nevím proč, mé sdríčko to ale nezvládlo. Bolelo, bálo se, když se až tak moc odhalovalo. Bolelo mě vědomí, že jsem si na Louise až moc přivykl. Co když odejde a nechá mě samotného? Umřu venku! Jsem tak daleko od domova. Tohle není domov.

"Ale zlato, ty se nijak neměníš. Nemusíš se bát, jsi krásný, hodný, roztomilý, přesně jako vždy," usmál jsem se na něj. "Neplakej zlato, není s tebou nic špatně. Co se děje, proč plačeš? Nerozumím tomu."

Skroutil jsem se do klubíčka na jeho hrudi a svíral si tenoučkou látku na místě, kde jsem měl srdce.
"Mé srdíčko bolí, bojí se. Já se bojím. Za chvíli se ti nebudu líbit a budu muset pryč. Jenom mě vyhodíš před dům a umřu venku. Nejsem doma, nebudu se mít kde schovat. Bojím se, že to všechno krásné skončí."

Sledoval jsem ho jako zjevení. To snad ani neřekl. Ne, nebyla to pravda!
"Zlato, co to říkáš? Není to pravda. Ty se mi líbíš. Moc se mi líbíš a budeš i dál. Jsi moc krásný a roztomilý. Navíc, tady si to už bez tebe neumím představit." Přitáhl jsem si ho malinko víc k sobě a políbil ho do vlasů na vrch hlavy. "To krásné jenom začne, nic není u konce."

"Ale já se bojím... Moje srdíčko se bojí, moc se třeše. Já nechci Loui, já nechci, bojím se, nechci..." Se sýpotem jsem se mu vyvlékl z náruče a běžel do koupelny.
"Nechci, bojím se. Neodejdu, nechci pryč, chci být tady, navždy. Nechci pryč. Nevyhazuj mě, nevyhazuj mě Loui... Prosím... ne ne ne..." kňučel jsem a houpal sebou za zavřenými dveřmi. Na umyvadle jsem zahlédl žiletku. Byla krásná, stříbrná. Louis se musel ráno holit. Volala mě. Až se mi ocitla v prstech a i na kůži.
"Neodejdu..."

Harry se zvedl a rychlostí blesku utekl pryč. Nejdřív jsem nevěděl, co dělat, byl jsem jako paralyzovaný. Když jsem zaslechl buchot dveří, zatřásl jsem hlavou a vydal se za ním. Slyšel jsem vzlyky a prosby z koupelny. Nevěděl jsem, zda se i zamkl, no nechtěl jsem mu tam vlítnout. Asi se potřeboval uklidnit.
"Zlato, prosím, uklidni se, nic se neděje, jsem tu pro tebe a vždy budu. Nechci tě vyhodit. Prosím, otevři mi," promlouval jsem k němu. Doufal jsem, že mi otevře sám.

"Neodejdu, neodejdu..." mumlal jsem s pláčem a po ruce mi začala téct rudá tekutina. Hřála mě na prstech a několik proužků dopadlo i na bílou podlahu.
"Neodejdu... Nechci odtud..." šeptal jsem smutně. A moje ruka pomaloučku ochabovala.
"Promiň mi, Lou, ale nechci pryč. Tohleto je domov... Chci tady zůstat..." šeptal jsem už potichounku, když má hlava pomaloučku padala na mou hruď a následně na zem.
Tohle je domov, tady chci být navždy.

"Harry, ano, tohle je tvůj domov, neodejdeš. Taky to nechci. Nepustím tě pryč, nemusíš se bát," mluvil jsem do dveří.
Najednou se ale přestaly ozývat všechny zvuky, které Harry vydával a já propadl panice.
"Harry?" Nic. Stiskl jsem kliku a pro mé štěstí nebylo zamčeno.
"Harry!" vykřikl jsem zděšeně a hned hledal lékárnu, abych mu to mohl ošetřit

"Dobrou, Loui..." šeptl jsem jěště potichounku, když jsem ucítil jeho kůži na té mé. Pak jenom tma. Dlouhá široká a teplá tma. Byla všude kolem, držela mě a nepouštěla. Chránila mě před vším, co se dělo kolem. Tak krásné ticho.
Najednou se ale začalo něco dít. Všechno se rozjasňovalo. Netuším, co se dělo a kolik to trvalo, ale nakonec jsem otevřel oči. Všude bylo světlo jako na poledne. Ležel jsem na posteli a má ruka byla v několika vrstvách obvazu. Koukl jsem vedle sebe a v křesle seděl Loui. Vypadal unaveně, možná naštvatě. Teď mě určitě vyhodí.
"P-promiň mi..." rozzvlykal jsem se opět naplno dřív, než jsem řekl cokoli jiného.