New life with Daddy ~ Larry ✓

56.

Naše hra začala nabírat malinko jiný směr, než jsem si původně myslel. Ale vůbec jsem se nebránil. Mé ruky leželi vedle mého těla, teda teď spíš vedle Louisovho těla a nechával jsem ho převzít celou kontrolu.
"Daddy...." mňoukl jsem, když jeho ruky zatáhli za obojek trochu víc. Můj krk zažíval blaho. Nikdy jsem si nemyslel, že se mi bude něco takového líbit.

"Hmm, copak?" zamumlal jsem do polibku. On jenom vzdychl díky dalšímu zatahání za obojek.
Jeho výraz byl zcela odevzdaný. Vypadalo to místy tak, že cokoliv bych s ním dělal, on by ani nečekal nic proti tomu a poslušně by držel.
"No, dobře, asi bychom toho pro dnešek měli nechat," zasmál jsem se a ruku z jeho obojku sundal. Nechtěl jsem, aby se za něco styděl nebo aby ho něco mrzelo.

Nespokojeně jsem několikrát fňukl, když ze mě dal ruky pryč. Proč? Když mě se to tak líbilo.
"Loui..." pípl jsem, ale jeho pohled v očích mi řekl, že nemám protestovat.
"Dobře Daddy..." zašeptal jsem nakonec a položil hlavu na jeho hruď. Do ouška mi bilo jeho srdce, které jsem tak rád poslouchal.

Moje zlatíčko se ke mně přitulilo a zavřelo očka. Sice předtím říkal, že si chce povídat, teď vypadal, že za chvíli usne. A taky se tak stalo.
"Dobrou miláčku," šeptl jsem.
Ráno nás můj budík vzbudil oba. Viděl jsem na Harrym, že by ještě spal.
"Klidně ještě spinkej. Jenom ti sundám ten obojek, jak jsme se domluvili. Já musím do práce."

"Já chci spát," zamumlal jsem naštvaně a obalil se dekou. Nechtěl jsem, aby ke mně přilétl co i len jediný závan studeného vzduchu. Louis se mě netuším proč snažil rozmotat, já si ale pořád stál za tím, nebo spíš ležel, že spod peřiny nevystrčím ani pramínek vlasů. Měl smůlu. I přes jeho snažení jsem po chvilce opět upadl do krásného spánku v teplounkém objetí peřin.

Harry se opravdu bránil. Nechtěl, abych se k němu dostal. Dokonce i ze spánku mě nenechal na něj sáhnout. S povzdechnutím a dokonce s prohrou jsem od něj vstal a šel se tedy obléci. Jak myslí, tak já tedy nechám stopky zapnutý.
V kuchyni jsem mu ještě nachystal snídani s odkazem, jak už bylo zvykem a šel jsem dolů, kde už mě čekal můj zdravotní bratr lomeno asistent.

Když jsem se nakonec sám od sebe vzbudil, na hodinkách svítlio 12:34. Spal jsem opravdu dlouho! Až když jsem si zývl, zacítil jsem věc na mém krku, která tam už neměla co dělat. Proto se mě snažil Louis vzbudit. Naše dohoda. Já na to úplně zapomněl. Opatrně jsem přešel po obojku prsty. Zvláštní pocit. Koukl jsem na stoleček, kde ležela snídaně a odkaz: "Pro mou princeznu."

"Tak kolik je tam ještě těch lidí, Jacobe?" zeptal jsem se asistenta, když od nás odcházel již třetí pacient a v čekárně jich prý ještě několik bylo. Přesněji 4, jak mi následně Jacob oznámil. Povzdechl jsem si a pokynul mu, ať pustí dalšího dovnitř.
Copak asi dělá moje princezna?

Hned jak už v mém bříšku spokojeně plavali toasty se sýrem, rozhodl jsem se jít osprchovat. Sprchu jsem potřeboval a mé vlasy taky. Schodil jsem ze sebe všechno oblečení a zalezl do obří sprchy, která mě už vítala párou. Vydal jsem ze sebe nelidský zvuk a užíval si jak horká voda masíruje má záda. Chtěl jsem být pro Louise hezký, voňavý a no... dost dobrý. Pro něj.
Ani jsem si neuvědomil jak čas letí, když jsem se jenom v šatech z osušky hodil na gauč a druhou rukou si rozčesával vlasy.

Den šel hrozně pomalu. Vleklo se to a bylo to nekonečné.
"To byl poslední Louisi," řekl Jacob, když konečně odvedl posledního pacienta.
"Výborně!" vykřikl jsem šťastně. Ještě jsme oba rychle nakrmili a zkontrolovali zvířata, která jsme tu měli v klecích. Pak už jsme mohli jít domů. Tam mě čekalo velké překvapení v podobě Harryho jenom v osušce.
"Co to mé oči vidí?"

"Louisi!" vykřikl jsem překvapěně a ihned vyskočil z gauče. Osušku jsem svíral tak pevně, aby jí ani nenapadlo, že mi může sklouznout.
"Js-si doma brzo..." zamumlal jsem, než mi oči padli na hodinky. Přišel jěště později než normálně. "J-já... já no, já... Jdu se obléct!"

Byl tak rozkošně mimo. Moje zlato.
"Mně to nevadí, ale když chceš jít, tak běž," zasmál jsem se a uvolnil mu cestu, aby bez problémů přešel. S pobaveným kroucením hlavou jsem se přemístil do kuchyně a oboum nám naložil jídlo.

"Stylesi, ty jsi takovej debil! Proč nedáváš pozor na hodinky!" vynadal jsem sám sobě a oblékl na sebe Louisovu velikou košili a k tomu kraťasy. Venku bylo léto a mně bylo teplo. Bílou košili jsem si zavázal na uzlík a pár knoflíčků zapnul, aby to nebylo vyzývavé. O tuhle košili jsem se nebál, sám ji někdy nosil doma.

Pro oba jsem jídlo naložil, ohřál a naservíroval na stůl. Hezky jsem si sedl a čekal, až se ke mně přidá i mé koťátko.
"Sluší ti to," polichotil jsem mu s úsměvem. Vypadal skvěle a ten obojek mu pořád přidával na kráse. "Dobrou chuť."

Mé tváře ihned zrudli jako dvě rajčátka. Nebyl jsem zvyklý na lichotky a tak jsem se jenom nespokojeně zavrtěl na židli.
"D-děkuji," zakoktal jsem a koukal se do mého talíře.
"Jak bylo dnes v práci?" zeptal jsem se se značným zájmem. Chtěl jsem vědět, jak se měl, když nebyl se mnou. Cez okno dovnitř proudilo sluníčko a tohle byla až moc velká idylka. Než ji místo Louiho odpovědi přerušil jeho mobil.

Ani jsem se nedostal k odpovědi na jeho otázku, když můj mobil začal zvonit. Zvedl jsem ho do rukou a prohlédl. Časovač oznamoval konec Harryho 24 hodin s obojkem.
"Harry, zvládl si to zlato. 24 hodin uplynulo, bojek může jít dolů."

"Jáá..." natáhl jsem odpověď a nespokojeně koukal na telefon. Loui se najednou zvedl a šel mi ho sundat. Já ale do rukou chytl kovové srdíčko.
"Nech mi ho, prosím..." zašeptal jsem, když se dotkl pracky na mém krku. Vím, možná to zní podivně, ale obojek mi dával pocit bezpečí. A možná i toho, že se mě Louis nechce v blízké době zbavit.

Vstal jsem a šel mu ho sundat, i když nerad. No jeho věta mě beztak překvapila.
"C-cože?" šeptl jsem. Harryho tváře zrudli.
"Moc rád ti ho nechám. Ale... Co změnilo tvůj názor?" Já se prostě musel zeptat. "Ještě předevčírem bys mi řekl, že bys ho nikdy na sebe nedal."

"Já... No já..." mumlal jsem a koukal na něj. Najednou mi hlava padla mezi ramena.
"C-cítím se s ním v bezpečí. Dává mi jistotu, že mě nevyhodíš," vydechl jsem všechen vzduch z plic a koukal do země. Nevěděl jsem jak se chovat, nikdy jsem tohle nikomu neříkal. Loui byl moc dlouho ticho, až jsem se bál, že se zlobí.

Pozorně jsem ho poslouchal. Tak ohromně moc mě jeho slova těšila. Cítil se s ním dobře a nechtěl ho sundat. A to jsem se bál, že ho má prvně a i naposledy...
"Cítíš se s ním v bezpečí? Oh, princezno, to je skvělé! Nemyslel jsem si, že by ses tak někdy cítil, ale tohle je báječné," řekl jsem popravdě. "Nechám ti ho."

"Děkuju," pípl jsem a ukázal mu jeden z mých ďolíčkových úsměvů. Úpřímně, byl jsem rád, že mi dovolil ho mít. Bylo zvláštní ho na sobě mít, ale to je asi věc zvyku. Na druhou stranu, pocit který se mi vkradl do srdíčka vždy, když jsem ho na krku trochu víc ucítil... Dávalo mi to pocit, že jsem jeho. Jenom jeho. A už mi nikdo neublíží.