New life with Daddy ~ Larry ✓

33

Spalo se mi tak krásně jako už dávno ne, ale ráno mně nevzbudil budík ani telefon, vzbudil jsem se až na poledne a příčinou mého probuzená bylo klepání na dveře. On přišel! Konečně přišel. Rychle jsem na sebe natáhl jeho mikinu, abych za ním nešel jenom v boxerkach. Pak jsem ale vyběhl. Běžel jsem přímo ke dveřím, otevřel je a on tam stál. Opravdu ano! Usmíval se . Jemně jsem zrudul a zabalil se do jeho mikiny. Opatrně jsem k němu natáhl ruku a dotkl se té jeho.
"Chyběl si mi."

Před spaním jsem si nastavil budík, abych to hezky kolem oběda stihl. Naštěstí nikde nebyla kolóna a já tak dojel k Harrymu přesně na čas, jak jsem si to představoval.
Vchod byl otevřený a jediné dveře, u kterých jsem musel zvonit byly ty od Harryho bytu. To zlatíčko mi otevřelo v mé velké mikině a usmíval se od ucha k uchu, stejně jako já.
"Taky si mi chyběl Hazz. Ale opravdu chceš jít takhle do obchodu?" zasmál jsem se tiše, když jsem ho sjel pohledem. Celý zrudl a někam odběhl. Já zatím i se svou taškou vešel dovnitř.

"Ne," kvíkl jsem rychle. Nevěděl jsem, že půjdeme teď hned. Běžel jsem tedy do pokoje, kde jsem na sebe natáhl kalhoty a kapuci si stáhl skoro až k nosu. Rychle jsem se na sebe koukl a běžel za Louim, který si už odložil tašku na gauč.
"Já... No můžeme asi..."

Věci jsem si dal na místo, kde je co nejdříve najdu - gauč. Harry se vrátil opravdu rychle. Když jsem se na něj ale otočil, málem mi vypadli oči z důlků. Kapuci měl stáhnout opravdu hodně.
"Hazzy, ty chodíš takhle?" podivil jsem se a než odpověděl, vzal jsem si peněženku a mobil.

"Ano... Nechci, aby mě někdo viděl..." zamumlal jsem a pomaloučku vyšel ven s Louisem za zády. Nemusel nic říkat. Jenom jsem zamknul a pomaloučku sešel schody. Slyšel jsem za sebou Louiho, opatrně si udržoval vzdálenost. Byl tak hodný.
Vydal jsem se do obchodu, ve kterém nakupuju pokaždé, avšak dřív než jsem překročil práh obchodu, zaslechl jsem ten hlas... hlas mého otce.
"Tak tady si, ty buzerante! Jak to, že si nám minule neotevřel! Vždyť jsi pořád zalezlý doma jako krysa!"

Nechtěl jsem ho nijak děsit, nebo tak něco, tak jsem šel kousek od něj. Šli jsme v tichu, bylo na něm vidět, že je nesvůj a raději by byl doma v postýlce.
Když jsem však zaslechl odporné narážky na Harryho osobu, zavrčel jsem. Podle další věty jsem si jen mohl domyslet, kdo to asi je.
Nepřemýšlel jsem a prostě jsem si Harryho přitáhl blíž k sobě. Nějak jsem doufal, že za tento bližší kontakt mě zabije později a ne teď.
"Pane, odejděte. Nemáte právo tady Harryho urážet."

Když si mě rukou přitáhl k sobě, nejdřív jsem zamrzl, no pak mé ruce automaticky vyhledaly jeho pás, který jsem obejmul a vychutnával si teplo z jeho ruky, zatím co tou druhou něco ukazoval a říkal. On mě bránil, opravdu mě bránil! Můj otec měl bohužel i na to odpověď.
"Nemám právo?! Tak já nemám právo urážet vlastního syna, ze kterého vyrostl debilní buzerant! To se mi na to podívejme! A ty jsi kdo, aby si mi říkal, na co mám a nemám právo, hah? Další buzna, nic víc. Ddo koncentráků bych vás zavřel, aby jste nešpinili svět!" vykřikoval na celou ulici před obchodem. I když jsem ho nenáviděl, tak mě jeho slova bolela. Nic jsem neříkal, raději jsem se ani nehýbal, jenom jsem se na Louiho víc přitiskl.

"Říkají vám něco lidská práva?" zavrčel jsem na něj. Vypadal, že za chvíli vybouchne úplně. Byl jako časovaná bomba.
"Vám do toho nic, co my dva jsme. Harry si nezaslouží tohle vaše chování. Navíc jste tady udělal opravdu nádherné divadlo. Asi budete mít pěknou hanbu, až přijdete domů. Vaše žena vás moc nepochválí," zasmál jsem se. Hned zbystřil a podíval se kolem. Všichni se na nás dívali a něco si šuškali.
"Nechte Harryho být. Nic vám neudělal"

Silně jsem se tiskl k Louisovi a začínal propadat menší panice, protože kolem bylo tak neuvěřitelné množstvo lidí. Raději jsem měl tvář schovanou v jeho mikině a poslouchal, co se děje.
Louis se snažil být klidný, ale můj otec se prostě nedal... "Co mi udělal? Co mi udělal?! Ha ha! Zničil pověst naší rodiny! Její obré jméno! Nemůžu se nikde ukázat bez toho, aby se všichni smáli, že mám syna buzeranta! Navíc takového, co se bojí vystrčit nos z domu! To mi udělal. A ty - nevím kdo sji nebo co jis - nepleť se k němu, je divný. Máš šanci být normalní, možná se změnit a najít si hezkou holku, založit rodinu a ne ochraňovat tuhle debilní nulu, co nic neumí!" vykřikoval na celou ulici a mně se po tvářich spustily slzy.

"Kdyby jste měl alespoň krapet rozumu a choval alespoň menší city k vlastnímu synovi, sám by jste věděl, jak úžasný je to kluk. Všechno, co se mu děje, všechen strach, je jenom kvůli vám!" zavrčel jsem.
Harry už se malinko klepal a já ho jen objal malinko pevněji a hladil po zádech, aby se trošku uklidnil.
"Nikdy bych Harryho neopustil, je to úžasný kluk, se skvělým humorem a velkým talentem. Ale to by jste byl věděl, kdyby jste se o něj zajímal i jiným způsobem, než že vám ničí tu vaši "dokonalou" rodinnou pověst a čest. Srát na okolí! Vaše rodina vám není přednější?"

"Hah! Dovol mi se zasmát! Slyšet, že si s ním jenom chvíli a jěště ti nezačal lézt na nervy jako celé mé rodině! Moje rodina je u mě na prvním místě ! Ale moje zdravá a normální rodina, ne tenhle idiot! Vidím však, že tou nemocí nakazil i tebe, a tak to nemá cenu. Loučím se, buzerantská bando!" křikl jěště. Už jsem jen slyšel zvuk kroků na chodníku a vykřikování na lidi ať, jdou do háje a nestojí mu v cestě. Jemně jsem popotáhl a koukl na Louise s uslzenými očemi.
"Pojďme pryč."