New life with Daddy ~ Larry ✓

41.

Slyšel jsem hlasy, byl jsem nervózní. Najednou zůstalo ticho a byli slyšet jenom kroky. Pak se ale ozval výkřik následovaný smíchem.
"Ale no tak, taky se na něj kouknu. Vždyť já mu nic neudělám! Neboj se! Takže v hosťovské...?" smál se někdo, asi ten starší a dveře se najednou rozrazili. Bázlivě jsem vypískl a ihned se skrčil za postel obmotaný peřinou.

"Liame! Ty idiote! Stůj!" křičel jsem za ním.
"Já ho zabiju," šeptl jsem si sám pro sebe a vydal se rychle za ním. Schody jsem bral po dvou a doběhl do pokoje.
"Panečku, ten je roztomilý," šeptl ke mně Niall. Já se však lekl.
"Harry, neboj, nic ti neudělá. Už jsem u tebe," špitl jsem jeho směrem a vzal si to klubko do objetí.
"Niall tady s tebou na chvíli zůstane. Bude sedět na posteli, nemusíš se ho bát. Já zatím jdu s tímhle dominantním pakem dolů, aby sklidnil svý hormony," domluvil jsem a táhl zmíněného ven.

Seděl jsem na zemi přitisknutý na zeď s jemným klepáním celého téla. Pořád jsem držel tuze peřinu při sobě a skrýval se pod ní. Bál jsem se. Ten starší odešel, ale ten mladší tam seděl pořád a pozoroval mě.
"Jsi roztomilý," zamumlal s úsměvem. A pořád na mně koukal. Pozoroval mě. Ikdyž byl určitě submisivní, což dokazoval i jeho obojek na krku, já se ho bál. Je to člověk. Může mi cokoli udělat.
Postel zavrzala. Sedl si veliký kousek přede mě a pomaloučku mi zakýval rukou.
"Ahoj, Harry," usmál se sladce a koukal se mi pořád do očí.
"Já jsem Niall, mě se nemusíš bát," usmíval se a mluvil ke mně. I tak jsem se pořád krčil do rohu pokoje, bál jsem se.

"Co je? Co jsem provedl?" zamračil se na mě nechápavě.
"Hrabe ti?" vyjel jsem po něm.
"Co je?"
"Harryho otec ho bil, vyhodil ho z domu a musel on se sám uživit. Bojí se kvůli tomu lidí, s čím tě mimochodem obeznámím a ty tam vlítneš jakoby nic?!"

Těkavě jsem sledoval jeho a dveře. Bál jsem se, nevěřil jsem mu, ale vypadal mile. No nemusel být, může to být stejný tyran jako můj otec, když najde slabšího. Nechtěl jsem mu věřit. Nebudu mu věřit. Víc jsem si přitáhl peřinu a když jsem to udělal, vypadal až skoro smutně.
"Ty se bojíš, že ano Harry? Nevěříš mi, že?" ptal se potichounku a já přikývl.
"Jej, komunikuješ! To se mi líbí. Asi mi teď ani věřit nebudeš. Ty věříš asi jenom Louimu, že ano?" ptal se dál a já opět přikývl.

"Měla to být jenom sranda, Louisi," řekl a protočil očima.
"Pro něj to ale sranda nebyla," přecedil jsem skrze zuby.
"Promiň," zamumlal.
"Až si to uvědomíš a najdeš nějakou omluvu, přijď nahoru. Do té doby tě tam nechci vidět."
Připadal jsem si jako rodič, který kárá své dítě. Největší paradox byl, že dominantní jsme tady byli oba, takže mu bude chvíli trvat, než překousne svou hrdost a přijde nahoru. Zato já tam skoro až vyběhl.
"Tvůj přítel je blázen," zamumlal jsem směrem k Niallovi a pak si dřepl k tomu mému koťátku.
"Už jsem tady. A jak vidím, jsi úplně v pořádku, Niall ti nic neudělal a byl si tady s ním 5 minut. Jsem na tebe pyšný," objal jsem ho.

Hned jak ke mně přišel Louis, vnutil jsem se mu do objetí a dýchal jeho vůni. Srdíčko se pomaloučku uklidnilo a já jenom dýchal.
"Harry je moc rozkošný," zaslechl jsem Nialla, který už seděl zas na posteli a koukal na nás. Loui mě hladil a usmíval se. Pořád šeptal, že jsem šikovný a krásně jsem to zvládl. Já jenom potichounku tiskl hlavu do jeho náruče. Bylo to lepší.
Bylo tady ticho, Niall se na nás koukal. Pak jsem ale zaslechl těžké kroky a bokem oka uviděl Liama. Zastavil se při posteli, kde pohladil Nialla po vlasech a koukl se taky naším směrem. "Promiň mi to, Harry..."

Liam se uráčil vrátit nahoru a omluvit se. Byl jsem rád, že překousl svoje ego.
"Moc se omlouvám, měl jsem Louise poslechnout a nevpálit sem jen tam," řekl ještě a pohladil Nialla po hlavě. Ten se na jeho ruku natiskl jako takové koťátko.
Harry už se díky bohu uklidnil, ale pořád se na ně nechtěl podívat. Ale chápal jsem to a jen ho dál objímal.

Vyslechl jsem jeho omluvu a chtěl začít namítat, že nic neudělal, no nedokázal jsem to jako kdybych měl rty ze železa a drželi při sobě. Bál jsem se něco říct. Niallovi možná neublíží, ale já nejsem Niall. Jenom jsem kývl hlavou na znak toho, že jsem rozumněl a hned ji vrátil na Louisovo rameno.
"Přišli za tebou. Já počkám tady než odejdou. Nechci tě omezovat," zašeptal jsem Louisovi do ucha. Opravdu by mě mrzelo, kdyby kvůli mně zanedbával přátele.

"Zlato, vždyť to nic a nechci tě tu nechávat samotného," šeptl jsem mu nazpátek.
Ti dva se na nás nadále dívali. A s úsměvem, takovým zvláštním. Nechápal jsem to.
"No nic, my dva jdeme do obýváku. Kdybyste došli oba, byli bychom rádi. Když ne, tak jenom... Rádi jsme tě poznali Harry," usmál se mile Liam a oba odešli.
"Jestli tedy nejdeš, tak ti udělám aspoň čaj. Večeři mi oni dělat nedovolí..."

"Já možná přijdu, dobře? Jenom potřebuju čas, nemůžeš na mě takhle vyletět. Možná přijdu. Zabav se," pousmál jsem se a naposled ho obejmul, abych nasál vůni. Pak jsem si lehl zpět do postele a přitulil se k peřině. Chtěl jsem tam jít, ale až za chviličku.

"Promiň zlato, tak my jdeme," usmál jsem se na něj a po polibku do jeho kudrnatých vlasků jsme všichni vyšli ven z pokoje.
"Díky Liame za tu omluvu," šeptl jsem již v obýváku.
"To nic. Měl jsem tě poslouchat," řekl stejně hlasitě jako já.
"Tak a teď mi povídejte něco... Co máte nového? Jak si žijete?" usmál jsem se na oba, jak se k sobě tiskli. Hlavně Niall ke svému pánovi.

Poslouchal jsem rozhovor z obýváku a po chvilce, kdy nikdo nekřičel ani nenadával a všude byl klid, jsem se opatrně vymotal z peřin a natáhl na sebe mou největší mikinu. Opatrně jsem docupital až do obýváku, kde jsem vykoul spoza rohu. Kluci si povídali, ale normálně, nikdo nekřičel. Pomaloučku jsem tedy vylezl spoza rohu a došel až k Louisovi, aby mě když tak ochránil.
"Trošku... Trošku mi to trvalo..."

"To nic zlato, jsem rád, že si přišel," usmál jsem se na něj a ruku omotal kolem jeho boku. On se spokojeně ke mně přitulil.
"Ahoj Harry, jak ti je?" optal se Niall a culil se na Hazzu. Ten se víc schoval za mě. Rukou jsem mu vjel do vlasů a prohrábl mu je.

Hlavu jsem trošku natáhl za Louiho rukou. Byl to příjemný dotek. Pak jsem se opatrně podíval na Nialla. Tiskl se k Liamovi a usmíval se na mě. Nechtěl jsem mu odpovídat, ale když se jeho úsměv měnil na smutný výraz, překonal jsem se.
"Už... už trochu líp."

Niallův smutný výraz vystřídal široký úsměv z toho, že dostal odpověď na svou otázku.
"To je moc dobře. Jsem za to rád," vydechl potěšeně. Liam ho chytil za ruku a stiskl mu ji.
Víc zamilovaný pár jsem ještě neviděl.
"Tak co? Něco nového kluci? Krom nového obojku? To jste zase ten dřívější zničili?"

"No, ten předtím jsem tak trochu roztrhl, ale jinak máme nových jenom pár věcí do arzenálu hraček, jinak nic. Ani si neumíš představit, jakou radost měl z toho plugu s kočičím ocáskem," povídal Liam jako kdyby jsme se bavili o počasí. Ale já z toho byl rudý až někde na místech, kde se plug strká!
"No co? Je tak heboučký! Miluju jak se mi otírá o stehna, když chodím a nemůžeš říct, že tobě se to nelíbí. A ten starý obojek jsem měl rád, ale tenhle je taky fajn, zatím si naň jenom zvykám."

Oba jsme je sledoval, jak se "hádají", komu se to víc líbí.
"Vy dva," ukázal jsem na ně, "jste blázni." Pak jsem se začal smát. Ty jejich vyrazí tváří za to stáli.
"Protože ty k nám bláznům nepatříš, viď Lou?" o platil mi Liam, také se smíchem.
"Dovol, abych ti připomněl, kde jsme se mi dva potkali," vyplázl na mě jazyk.