New life with Daddy ~ Larry ✓

72.

Z jeho očí vycházelo tolik smutku, že to snad ani nebylo možné.
"Harry, zlato," oslovil jsem ho, ale odmítal se na mě podívat. Opatrně jsem ho vzal za bradu a nadzvedl mu ji, ať se na mě konečně podívá. "Poslouchej. Já ničeho nelituji. Jsem nejšťastnější člověk na světě a to jen proto, že mám po boku právě tebe. Rozkošného, krásného a úžasného kluka, kterého miluju. To ty jsi přesně pro mě."

"Ale kdybych měl rád i ten styl co ty, byl by si šťastnější! A určitě by si někoho takového měl raději... Ale já nevím jak, Loui, nevím. Bojím se... Bojím..." kňučel jsem smutně a nespokojeně. Cítil jsem, že jsem ho něčím zklamal. Jak jeho, tak i sebe. Zklamal jsem jako přítel, jako jeho dokonalý přítel jak mě vždy oslovuje.

Bylo mi do pláče, když jsem ho viděl tak smutného, na pokraji pláče. Opatrně jsem ho objal a začal ho hladit po zádech pro uklidnění.
"Harry, opravdu se nic neděje, nemusíš se bát. Nic takového od tebe neočekávám. Šťastný už jsem, když tě mám. Tamto mi k tomu není třeba. Hlavné je, že jsi tu se mnou."

Párkrát jsem smutně fňukl a otřel si uslzená očka o jeho košili. Bál jsem se změny a něčeho nového, ale já se nechtěl bát. Nechtěl jsem mít strach z něj a něčeho, co má rád.)
Několikrát jsem smrkl, než jsem se zahleděl do těch dvou nádherných modrých očí. "Nauč mě se nebát."

Pořádně jsem ho objímal, aby se necítil tak špatně. Přeci jsem po něm nic nechtěl, byl sám sebou a já ho takového miloval, nepotřeboval se měnit.
Po jeho větě jsem strnul. Hleděl jsem mu do očí, zkoumal každý sval a koutek jeho tváře. "C-cože?"

Koukal jsem se do jeho očí s přesvědčením a vírou, že dělám to, co chci.
"Nauč mě se nebát. Chci vidět tvůj svět," mluvil jsem tiše, ale má slova byla naplněna odvahou. Věřil jsem, že své rozhodnutí nebudu litovat. Minimálně jsem v to doufal.

Usmíval jsem se jak blázen. Já.... Myslel jsem si, že žertuje, ale pohled do jeho očí mi naznačil, že to žádný žert není. Panebože. On to myslí vážně!
Úsměv mi na chvíli zmizel z tváře. Potřeboval jsem to malinko vstřebat, než jsem se naklonil k jeho rtům a něžně je políbil.
"Pokud je to to, co doopravdy chceš..." šeptl jsem s úsměvem, když jsem se čelem opřel o to jeho.

Takový úsměv jsem na jeho rtech viděl jenom několikrát. Ale myslím si, že teď byl jěště větší.
"Chci to zkusit, nic ti neslibuju, chci vidět něco nového. Ale když se leknu, tak s tím skončíme, okay?" pípl jsem po polibku a pohladil ho po ruce. "Děkuji, Lou."

"Nemusíš se bát. Nenutil bych tě to dělat, kdyby se lekneš nebo se ti to nebude líbit. Slibuji, že tehdy skončíme," mrkl jsem na něj a pohladil ho po tváři.
"Za co děkuješ?"

"Že na mě netlačíš," pípl jsem a koukl na něj. Pořád se usmíval a starostlivě mě hladil po vlasech. "Ale nejdřív bych potřeboval trochu vysvětlit tenhle svět. Nebo způsob života. Neznám to."

Byl tak rozkošný, jak to chtěl všechno pochopit. Jeho výraz byl vážný, takže to nebyla jen legrace.
"Samozřejmě. Nezačal bych bez toho, abych ti to nejdříve vysvětlil." Vedle mě zatím pípl časovač, který mi oznámil, že kuře bude co nevidět hotové.
"Co kdybychom nejdříve dovařili a pak se pustíme do vysvětlování, hm?" políbil jsem ho na tvář.

"Já, no... dobře." Jemně jsem pohupoval nohama převěsenými přes okraj linky a čekal, než vytáhne a naporcuje kuře.
"Voní to dobře!" zavrněl jsem a sledoval jak se plní talíře. "Mňam, mňam. Po tak dobrém jídle asi kývnu na všechno."

"Ty jsi číslo," zasmál jsem a nandal nám tu dobrotu na talíře. Což na tom, že už jsme měli pizzu a těstoviny, kuřátko nám nezaškodí. Navíc je toho dost i na zítra.
"Tady to je," podal jsem mu talíř s jídlem a příbor k tomu.
"Budeš jíst tady? Nechceš jít ke stolu?" usmíval jsem se na něj.

"Chci jíst tady," rozhodl jsem spokojeně a houpal nohama. Jídla jsem dnes měl opravdu hodně, ale kuře se neodmítá.
"Tvé vaření nikdy neodmítnu," zhodnotil jsem při žvíkání poslední ho kousku. "No a teď vysvětluj."

"Nedočkavče," zasmál jsem se a oba prázdné talíře položil do dřezu. Pak jsem se vtiskl zpátky mezi jeho nohy, kde mi bylo stejně nejlépe.
"Tak, jak jistě víš, vztah je založený na důvěře. Tady je to stejné, jen jsou tady jistá pravidla. Někdy je to jen čistě sexuální vztah. Tady o všem rozhoduje Dominant a za protesty jsou tresty. Ty jsou většinou za všechno, co se Dominantovi od Submisiva nelíbí. Ale jelikož jsi v tom nový, můžeme přimhouřit oči."

"Prosím," vyhrknul jsem na to, aby nade mnou přivřel oči. Když mi to vysvětloval, hrál si s nitkou na mé noze.
"A jak to funguje? Jako normálně, mimo ložnice... Když víš, jak jsem na tom se svlékáním se před tebou. A navíc s lidmi kolem."

Přikývl jsem a chvíli hledal vhodná slova, než jsem pokračoval.
"Jo, vím. S tím se dá také něco udělat. Neměl by ses za svou nahotu stydět, to se různými způsoby dá ovlivnit. Sub může nosit jenom to, co mu Dominant dovolí a jelikož tobě sukýnky přistanou a rád je nosíš, problém v tom mít nebudeš," mrkl jsem na něj.
"Ale pravidla se musí dodržovat: neprovokovat, být vděčný, poslouchat, být slušný.... A tak dále, a tak dále."

"Louisi, nepoužívej prosím to 'a tak dále'. Já pořádně nechápu těm slovům, co říkáš, takže tě poprosím o konkrétní odpovědi a vysvětlení. Jsem z toho maličko jelen. A s těma sukýnkama nemám problém, to ti rád splním," zavrčel jsem malinko s pohledem zapíchnutým do toho jeho.
"Prosím, vysvětli mi to od začátku do konce."

"Tak tedy od začátku," povzdechl jsem si.
"Vztah je založený především na sexu a důvěře mezi Submisivem a Dominantem. Když tam není důvěra, může to celé skončit, protože to nemá cenu... Dominant je ten hlavní, kdo o všem rozhoduje. I za Submisiva. Sub je mu podřízený, zcela pod jeho kontrolou. Může nosit jenom to, co mi Dominant určí. Musí být slušný, takže žádné vulgarismy. Nesmí provokovat, hlavně sexuálně, Dominanta ani nikoho jiného. Za to je trest. Musí být vděčný za všechno, co mu Dominant dá, i za odměnu, i za trest, z kterého se má poučit. Musí poslouchat jeho rozkazy. Pak... neměl by odporovat nebo na Dominanta naléhat. Dominant to celé řídí, čili on jediný ví, kdy, kde a co je potřeba udělat. Zatím chápeš?" zeptal jsem se v klidu.

"Chápu, ale je to podivné," zhodnotil jsem a přemýšlel o tom, co mi říká. Tolik zákazů a tolik příkazů. Fuj! To opravdu není můj šálek kávy. I tak jsem ale poslouchal dál. Doufal jsem, že to už jsou všechny pravidla, které mi řekne. Jak se já šeredně mýlil! Ono to pokračovalo. Nechápal jsem, jak si to zapamatuju.

"Dále, Submisiv musí dominantovi říkat jenom pravdu, za lži je trest. Také se Submisiv nesmí sám uspokojovat, taky trest. A také na důkaz, že už někomu patří, musí nosit obojek. Je to symbol odevzdanosti a poslušnosti. Jiní tak na něj nemají právo, to má jen a jen jeho Dominant," řekl jsem a podíval se na jeho obojek, o němž asi ani nevěděl, co všechno to znamená, beztak ho ale rád nosil.
"Snad jsem na nic nezapomněl," zamyslel jsem se a pak se podíval na jeho zamračený pohled.
"Chápu, že když jsem ti to teď vysvětlil, tak se ti to nelíbí. Nemusíš to dělat. Může to zůstat takhle, nic se nezmění," šeptl jsem. Určitě byl vyděšený a nelíbilo se mu tolik pravidel.

Mračil jsem se. Nechápal jsem ty pravidla, ani jsem jim chápat nechtěl. Ale chtěl jsem mu udělat radost.
"Nechtěl bych něco pokazit..." pípl jsem a nespokojeně jsem se zahnízdil. "Ale chci tě potěšit..."