New life with Daddy ~ Larry ✓

46.

"Jo, to je," usmál jsem se od ucha k uchu. Byla středa, takže venku opravdu nebylo moc lidí. Čekal jsem ale klasický obchod, jaký jsem měl kousek od domu, ale tohle bylo veliké nákupní centrum, ve kterém se pravděpodovně nacházeli i potraviny. O trochu víc jsem se přitiskl k Louimu a kapuci si stáhl do čela.
"Věřím ti, Loui."

"Vážím si toho, zlato," šeptl jsem k němu a stiskl mu ruku na povzbuzení. Vešli jsme do potravin, byly hned vedle vchodu. Společně jsme proplouvali regály a hledali vše, co potřebujeme. Vzal jsem i čokoládu pro mé zlatíčko, které neslo košík.
"Máme všechno?"

"Hmm," koukal jsem do košíku a na papírek, který jsem nám napsal. Všechno sedělo, až na tu čokoládu, ale tak asi byla pro Nialla.
"Máme všechno," pousmál jsem se a šel s ním k pokladně. Nechal jsem ho, ať si popovídá s pokladní a moje oči zatím zabloudili na druhou stranu. Stál tam obchůdek, který měl ve výloze mezi mikinama a kalhotama pro kluky i několik krásných sukní.
Ani jsem si neuvědomil jak a už jsme stáli před potravinama.

Zaplatil jsem náš nákup. Prodavačka byla moc milá, pořád se usmívala.
"Zatím nashle," rozloučil jsem se a ruku v ruce jsem s Harrym vyšel ven. Ale zdál se mi nějaký mimo, pořád se někam díval. Podíval jsem se tam taky a pousmál se.
"Chtěl bys odtamtud něco?" šeptl jsem otázku do jeho ouška.

"Já... ano. Teda ne! Ne, nic nechci," pípl jsem rychle. Bylo mi blbě už když se o mě staral, nechci aby mi jěště k tomu něco kupoval, to by nešlo. Prostě ne. A hlavně když jde o můj divný koníček.
"Ne, ne, ne," vrtěl jsem hlavou a raději si tvář opět skryl do jeho rukávu.
"Nemůžeš za mě platit! Ne zase, už se cítim moc blbě, že u tebe bydlím zadarmo. Slibuju, že začnu zas malovat, abych ti mohl něco splatit."

"Žádné takové, ty mi nic splácet nebudeš. Peněz mám dost. A když něco chceš, stačí říct, rád ti to koupím," pronesl jsem a objal ho. Harry si skrýval tvářičku v rukávu.
"Opravdu nic nechceš? Já tam s tebou klidně půjdu. Rád."

Když to řekl, moji tvář obalila rudá barva.
"Já no, možná... rád bych se šel podívat. Ale jenom podívat, přísahám," pípl jsem a moje tváře zrudli jěště víc. Louis mě sebral za ruku a dovedl do obchůdku. Ihned jsem šel i s Louisem za patama k sukním. Byli tak krásné. Veliké a hlavně kouzelné. Opatrně jsem ručkou jel po jemné látce. Musel jsem asi vypadat moc fascinovaně, když jsem za sebou uslyšel smích.

Byl jako v jiném světě, vypadal tak zaujatě a ohromeně. V rukou hladil a zkoumal povrch jedné z mnoha sukní. Neubránil jsem se drobnému smíchu.
"Líbí se ti? Nechceš si ji vyzkoušet?" zajímal jsem se.

Celý jsem zrudl od špiček vlasů až po paty.
"A mohl bych?" zeptal jsem se plaše, no když přikývl, opatrně jsem si ji svěsil a sebral do kabinky. Byla krásně bílá a k pasu se táhla krajka. Musel jsem se usmívat od ucha k uchu. Jediné štěstí bylo, že tohle nebyl žádný značkový obchod, ve kterém jedna věc stojí stovky liber. Nebyl jsem tedy až tak nervózní, že by nás někdo vyhodil, jak to v takových obchodech umí. Opatrně jsem si ji na sebe natáhl a pokynul Louimu, ať jde dovnitř, aby se podíval. Nechtěl jsem se ukazovat před celým obchodem.

Nečekal jsem moc dlouho, než se z kabinky nějakým způsobem ozval. Myslel jsem si, že se mi ani neukáže, ale opak byl pravdou. A byl jsem za to neskutečně rád. Pohled na něj mi totiž vyrazil dech. Byl v té bílé sukýnce naprosto úchvatný. Krásně mu tvarovala boky. A ta krajka!
"Jsi v ní k nakousnutí," usmál jsem se na něj a lehounce mu přejel bříšky prstů po boku, kde byla krajka.

Musel jsem být strašně rudý! Proč mi pořád lichotí? Zahanbeně jsem sklopil pohled na jeho prsty na jemné krajce kolem mého pásu.
"Děkuju," pípl jsem. Jěště jednou jsem se koukl na sebe do zrcadla, než jsem opět odhrnul závěs s tím, že se chci převléct zpátky, což mi bylo i umožněno.

Počkal jsem ho před kabinkou, než si ji svlékne a oblékne si zpátky své kalhoty.
Měl jsem zatím možnost se rozhlédnout kolem. Nebylo tu moc lidí a měli tady opravdu hezké věci. Harry vyšel z kabinky s malinkým úsměvem.
"Opravdu si ji nechceš vzít? Moc ti slušela."

"Nebudu tě využívat. Vydělám si a pak si ji možná koupím," usmál jsem se a raději ji pověsil zpět. Chtěl jsem jít, ale Louis mě zastavil. Viděl jsem mu na očích, že má nápad a to takový, který se mi asi moc líbit nebude.

Najednou mi něco napadlo. Bylo to bláznivé, ale zkusit jsem to chtěl.
"Rád ti ji koupím," usmál jsem se na něj. Nějak nedůvěřivě se na mě díval. Jakoby v tom cítil nějakou lumpárnu. A taky že jo..."Kdyby sis k tomu vybral i nějaký obojek nebo náhrdelník tomu podobný, tak ti ji vezmu."

Můj pohled vystřídalo čisté zděšení!. Tohle nemůže myslet vážně! Ale ta sukýnka byla opravdu nádherná! Opatrně jsem hladil jenomnou látku, která mi klouzala po prstech. Přeci jen to nebudu muset nosit, jenom ho budu mít doma, nékde daleko ode mě. A chokery jsou běžné.
V mysli jsem se uklidňoval a pak přikývl. Opatrně jsem šel ke stojanům, na kterých vyselo hodně chokerů. Jeden byl krásný, celý bílý s kovovým srdíčkem ve předu.
"Tenhle..."

Opravdu mě překvapilo, že nakonec šel k těm stojanům a jeden si vybral. A musím uznat, že byl opravdu pěkný, hodil se k němu.
S úsměvem jsem vzal tyto dvě věci k pokladně a zaplatil. Tašku s nákupem jsem podal Harrymu a mohlo se jít domů. "Jdeme?"

S červenými tvářemi jsem si sebral tašku a raději koukal na zem, abych nemusel na něj. Bylo mi trapně a hlavně divně.
"Děkuju, Lou," pípl jsem, zatímco jsem si tiskl tašku k sobě a dával pozor kam šlapu. "Nemusel si mi to kupovat, nezasloužím si to."

"Nemusel, to máš pravdu. Ale já chtěl. Byl si v ní nádherný a byla by škoda ji tam jen tak nechat. Navíc, pro mého přítele jenom to nejlepší," mrkl jsem na něj a stiskl mu ruku, kterou měl v té mé.
Cesta domů proběhla rychle. Harry měl pořád rudé tvářičky. Byl roztomilý a tak krásný. Odemkl jsem dveře a následně mu je otevřel.

"Děkuji," mňoukl jsem a rychle vyběhl schody. Věci jsem si ihned uklidil do skříně, kde jsem uložil i choker. Neměl jsem v plánu si ho dát na krk, ale zničit ho taky nechci, je to dárek a to se nedělá. Když bylo všechno na místě, dokonce i Louisova mikina, šel jsem za Louim do kychyně. Tam už vlálel těsto a já se vrhl do strouhání sýru.

Harry šel k sobě a já zatím uklidil nákup. Taky jsem se rozhodl vrhnout se do dělání toho jídla, ať to máme hezky přichystané. Harry, již převlečený, se ke mně pak připojil. Hned vzal sýr a začal ho strouhat.
"Přišel si mi pomoct? Ty jsi zlatíčko," rozplýval jsem se. Jak jsem si toto roztomilé koťátko vlastně zasloužil?

"Ju!" usmál jsem se a dal nastrouhaný sýr na kečupem pokryté těsto, na to šunku a nakonec kukuřici a koření. A pak hezky do trouby! Ani se to nestihlo začít péct a už to tak nádherně vonělo!
"To bude dobrota!" Usmál jsem se šťastně a vyskočil na už uklizenou linku.

"S takovým pomocníkem to jde lehce a rychle," usmál jsem se a to si on vyskočil na linku.
"Tak jo, teď se to bude péct zhruba 20 minut. Tak co budeme dělat?" optal jsem se, když jsem uklidil i potraviny a už bylo všechno čisté.