New life with Daddy ~ Larry ✓

37.

"Jak vidím, chutná ti," usmál jsem se na něj a taky si vzal svou porci. U jídla jsme si povídali, pak Harry umyl nádobí. Prý chce taky pomoct.
Pak někdo zaklepal.
"To budou asi ti policisté, jdu tam, počkej tu."

"Já... já raději půjdu do pokoje," zamumlal jsem rychle a vběhl do mého útočiště, které mě nikdy neodmítlo. Myslel jsem si, že jenom přijdou a odejdou, já však zaslechll křik. Křik mně až velmi známeho hlasu. Bál jsem se. Raději jsem si zalezl pod peřinu, které jsem věřil, že mě ochrání aspoň trochu.

Otevřel jsem dveře a stáli tam dva policajti. Ovšem, nebyli sami.
"Kde je ta buzna?!" vykřikl a chtěl vejít, naštěstí ho ti dva zastavili.
"Ale no tak, Dane, řekl si, že to půjde v klidu."
"Přejete si?" pozvedl jsem obočí.
"Mohli bychom mluvit s panem Harrym Stylesem? Chtěli bychom vědět i jeho stranu příběhu," promluvil jeden z nich, byl od toho druhého nižší.
"To asi nepůjde, Harry má strach z vás i z něj, určitě nevyleze. Navíc nevím, co chcete slyšet. Tenhle člověk sem přišel, vrazil jemu, pak mě, pak Harryho zmlátil a kdybych ho od něj neodstrčil, bůhví co by Harrymu ještě udělal," zavrčel jsem.
"Ty parchante!"
"Dane! Promiňte, tady pan Styles, otec Harryho, tvrdí, že jeho napadl Harry," promluvil ten druhý.
"Tak to asi těžko. Ale je mi jasné, že budete raději věřit svému známému, než nám. Prosím, zeptejte se sousedů, přeji hezký den." Zavřel jsem dveře a vydal se za Harrym.

Najednou se v mých dveřích objevil Loui. S jemným úsměvem a velkým objetím. Na mých tvářích se leskli slzy, které jsem před chvilkou vyplakal.
"Já chci pryč! Prosím," zaplakal jsem a skočil mu do náruče, která mě hřála a krásně uklidňovala. Znamenala pro mě domov a lásku, kterou jsem objevil jenom nedávno.
"Prosím, chci pryč," brečel jsem. Bál jsem se, že přijde zas.

Vidět ho v slzách bylo pro mě největší utrpení.
"Harry prosím, uklidni se," šeptal jsem a hladil ho po zádech a ve vlasech. Pevně jsem ho držel u sebe v náručí.
Chudáček můj malý, tolik se třásl. Pořád opakoval to, že chce pryč a mně cinklo v hlavě.
"Harry, pamatuješ, jak jsem ti jednou řekl, ať se ke mně nastěhuješ? Moje nabídka pořád platí."

Jeho slova mě zarazila. Nikdy jsem nebyl jinde, než doma a u rodičů. Nikdy jsem neodjel ani z města. Ne ještě to, že bych se měl někam stěhovat. Navíc, tak dlouho jsem nikdy autem nejel. On by mi nic neudělal a jestli tu zůstanu... Nemusí to dopadnout dobře. Louis tady nemůže být pořád a sám se neochráním.
"Dobře..."

Ano, chtěl jsem, aby se ke mně nastěhoval, no nečekal jsem, že na to opravdu kývne. V mém nitru se rozlilo teplo značící klid a radost. Už se budu o něj moci starat a chránit ho. Tady v bezpečí rozhodně není.
"U mě se ti nic nestane," šeptl jsem mu do vlasů, kde jsem mu následně dal malou pusu a nadechl se jeho krásné vůně.

"Věřím ti, Louisi, prosím... nezklam mou důvěru..." zašeptal jsem jemně a hlavu jsem si vtiskl do jeho trika. "Děkuji, Loui."
Nechápal jsem, jak může být někdo tak hodný. A na mě! Byl tak skvělý, tak milý, tak dokonalý... Bál jsem se, že ho zklamu a že to bude vypadat, že ho využívám, to jsem ale raději nechal tak.

"To bych si nedovolil. To bych o tebe přišel a to bych nezvládl," zavrtěl jsem hlavou.
I s ním jsem si lehl do postele a jenom jsme se objímali. On se ke mně tiskl a já ho hladil po zádech.
"Navrhuji, abychom začali dokončovat ten obraz a večer a zítra bychom mohli balit. Nechci tě tu pak nechat a přijet si pro tebe na další den. Mohl by se vrátit a já bych tu nebyl... To ne, to opravdu nechci."

"Jsem pro. Ten obraz potrvá ještě pár hodin, ale nemám moc věcí, takže balení bude asi trvat jenom chvilku," podotkl jsem a začal se zvedat z postele, abych mohl začít opět malovat. Jenom jsem po něm hodil plachtu a šel si připravit věci na malování.

Rychle jsem si svlékl přebytečné oblečení a plachtu si uvázal tak, jako předtím. Tedy, doufal jsem v to.
V obýváku jsem se postavil opět k té zdi a nechal Harryho, ať si mě ještě malinko upraví, aby to vypadalo jako to, co už namalováno má. Pak se pustil do práce.

Tak krásně se na něj koukalo! Moje ruka snad malovala sama. Nemusel jsem se ani snažit, on byl umění sám o sobě, moje ruka jezdila po plátně sama. Maloval jsem dlouho a zpíval si u toho písničku, kterou jsem tak dlouho neslyšel.
"Jsi krásný..."

Byl roztomilý. U malování si podupával nohou a pobrukoval písničku. A ten jeho soustředěný výraz! Oh, já z něj snad dostanu cukrovku.
"Podle mě jsi hezčí, ale děkuji," mrkl jsem na něj a omylem se dostal z původní polohy, kterou on maloval. Harry se na mě zlostně podíval, málem bych se ho bál, kdybych ho neznal.
"Oh, promiň," uchechtl jsem se a rychle se vrátil do té správné pozice.

"Máš štěstí!" zavrčel jsem jemně a ukázal zuby. Jako bych ho chtěl kousnout.
"Neboj se, za chvilku to bude, slibuju," broukl jsem a odfoukl si pramínek vlasů, který mi spadal do tváře.
"Jenom, prosím, jěště stůj. Chci, aby to bylo hezké."

"Od tebe to dílo ani jiné nebude. Každé tvé dílo je krásné a přece něčím zvláštní a jedinečné," pousmál jsem se, načež zavrčel.
"Promiň, já to říct musel," doplnil jsem a přestal se už usmívat.
Nevím, kolik času uběhlo, než Harry prohlásil, že jeho veledílo je hotové.
"Harry, je to krásné, jsi šikulka!"

"Když je krásný model, maluje se lehce..." zamumlal jsem mu do trička, které se pro mě za posledních pár dnů stalo místem záchrany.
"Doufám, že se podobáš," zasmál jsem se po chvíli a koukl na něj.

Zasmál jsem se a přitáhl si ho k sobě. To moje zlatíčko.
"Jakoby kdybych se díval do zrcadla," mrkl jsem na něj. Opravdu byl moc šikovný a ten obraz byl dokonalý.
Sakra, to znělo egoisticky...
"Jsi opravdu šikovný Hazz," dodal jsem a pocuchal mu vlasy. "Mám ti pomoct z balením?"

"Sám sebe si pochvaluješ, ty jsi teda egoista!" zasmál jsem se a jemně ho žďuchl do žeber.
"A myslím, že nemusíš, protože nemám moc věcí, jenom několil miknik a kalhot," zamumlal jsem a odtáhl se od něj, abych si mohl jít sbalit těch pár věcí, které jsem vlastnil.

Rozešel jsem se za ním a sedl si na postel, dívající se na něj.
"To si nebudeš odtud brát ani nějakou dekoraci, co tu máš? Něco z kuchyně, hrnek, čaj, nebo něco jiného? Bereš si jenom ty mikiny?" podivil jsem se. Tak nějak jsem nechápal, že by si vzal jenom tohle. Ale asi na to ostatní jenom zapomněl.

"Asi by ti to doma zavazelo. Tady to nikomu vadit nebude. Tedy, snad ne, ale hrníček bych si rád sebral. A taky květináčky, víš... slona s žirafou," usmál jsem se a do tašky na spod hodil mé barvy a skicák, bez kterého bych nepřežil.
"Na ostatních věcích je až moc stop, moc vzpomínek... Chtěl... chtěl bych začat nanovo."

Všechno to naskládal do jedné tašky. Bylo toho tak málo. Ale chápal jsem ho. Byl jsem na něj i pyšný, že se rozhodl takhle nechat za sebou svou minulost a začít znova.
"Dobře, chápu a líbí se mi tvůj postoj," mrkl jsem na něj s úsměvem. "Tak si to hezky sbal, já nám zatím udělám něco malého pod zub, čaj a pak si něco pustíme, jo?"

"Za tři dny jsem pravděpodobně přibral alespoň 10 kilo!" křikl jsem za ním, když už odcházel do kuchyně. Pak už jsem slyšel jenom smích. Raději jsem se koukal do mé tašky. Opatrně jsem tam vložil i mou oblíbenou sukni, kterou jsem tady prostě nemohl nechat. Byla moje nejoblíbenější. Do volného místa jsem si vtiskl několik krémů a malých serepetiček. Měl jsem snad všechno. Sebral jsem tašku a šel do obýváku, kde to zase krásně vonělo.