New life with Daddy ~ Larry ✓

68.

"To opravdu," zasmál jsem se. Jeho výraz byl dosti překvapený, ale i plný štěstí a radosti.
"My slavíme 24. moje narozeniny, víceméně. Večer máme štědrovečerní večeři, zpíváme si koledy a koukáme na vánoční pohádky. A další den ráno rozbalujeme vánoční dárky," zasnil jsem se.

"Musí to být krásné! Uděláme si i my Vánoce, Lou? Prosím. Ano samozřejmě, že až v Zimě, ale chtěl bych mít opravdové Vánoce..." mlel jsem si pořád to svoje. Louise už určitě museli bolet uši. "Už budu ticho, slibuju."

"Ty můj blázínku, jasně, že si uděláme v prosinci Vánoce," zasmál jsem se a rozcuchal mu malinko ty jeho krásné kudrlinky.
"Uděláme si krásné Vánoce. S tebou budou ty nejkrásnější." Určitě jsem se usmíval jako blázen. Ale ono to ani jinak nešlo.
"Nemusíš být ticho, miluju tvůj hlas."

Když jsem to zaslechl, spokojeně jsem se stočil a zavěsil se mu na krk. Nikde jsem nikoho neviděl, tak jsem se nebál.
"Je můj hlas to jediné, co na mě miluješ?" zachichotal jsem se a líbl ho na nos. "Protože pokud ano, budu si s tebou povídat do konce života, aby si mě neopustil."

Byl jako taková moje malinká opička, přesně tak se na mě pověsil.
"Ne, není to to jediné, co na tobě miluju. Je to jedna z mnoha věcí," ušklíbl jsem se na něj a pořádně ho políbil.
"Pojď si vybrat zmrzku."

Ani jsem si neuvědomil, že kousek od nás už byl obchoďák.
"To už jsme tady?" pípl jsem a vešel i s ním do obchodu. Sebral jsem košík a čakal na to, co všechno do něj Lou dá. Když jsme nabrali pečivo a klasické potraviny, dotáhl jsem ho k boxu se zmrzlinou.
"Karamelovou nebo s burákovým máslem?" zamyslel jsem se a koukal na dvě příchutě, než se kousek ode mě ozval hlas.
"Karamelová je lepší," otočil jsem hlavu za zvukem a tam stál kluk urovnávající krabice v mrazáku s vestou obchodu. Vylekaně jsem skočil k Louisovi, aby mě ochránil. Ten kluk se jenom zasmál a o kousek níž si stáhl rolák, který měl. Vykoukl z něj na nás obojek.
"Neboj se, jenom jsem chtěl poradit."

Přitáhl jsem si vylekaného Harryho k sobě, aby se malinko uklidnil. Jak se zdálo, nebylo se čeho bát. Ten kluk byl očividně jedním z nás.
"Děkujeme za tip," usmál jsem se na něj.
"Takže karamelovou zlato?" optal jsem se mého zlatíčka.

"Jo," pípl jsem a pořád jsem se s nedůvěrou koukal na toho kluka. Ten se jenom usmíval a natáhl ke mně ruku.
"Jsem James," usmál se. Ruky jsem se maličko lekl, tak jsem nechal Louise, ať si s ním potřeše on. Já raději jenom rychle do našeho košíku hodil tu karamelovou pochoutku a koukal na Jamese.

To moje malé. Snad se u mě alespoň malinko cítil v bezpečí, když se ke mně tak tiskl.
Natáhl jsem k Jamesovi, jak jsme se dozvěděli, ruku a potřásl si s ním. Harry by to asi zatím nezvládl, jak jsem se tak na něj díval.
"Těší mě. Já jsem Louis a tohle je Harry," poukázal jsem.

"Velmi rád vás poznávám!" zasmál se a pohodil ofinou na bok. Až teď jsem uviděl barvu i jeho druhého oka, které do teď bylo skryté. Najednou mu na ramenu přistála ruka asi o hlavu většího kluka, který měl taky vestu s logem obchodu.
"Seznamuješ se tady? A beze mě?" zasmál se ten kluk, z čeho jsem usoudil, že je to jeho přítel.

"Promiň zlato," zachichotal se James a věnoval svému, očividně, příteli pusu na tvář.
"Simone, tohle jsou Louis," ukázal rukou ke mně, "a Harry," dopověděl a ukázal při tom na mého přítele, který se ještě pořád tiskl k mému boku.
"Těší mě," usmál jsem se na ně na oba.

Jenom jsem kývl hlavou na znak toho, že jsem slyšel. Mluvení s cizími mi pořád vůbec nešlo.
"Udělal si mu něco, nebo proč se k němu tak tiskne?" pokáral Simon menšího, přičemž koukal na mě.
"Né! Já mu nic neudělal! Opravdu ne! On se bál už když jsem mu poradil zmrzlinu," pípl a ukazoval na karamelovou zmrzlinu v našem nákupu.
"Doufám, že je to pravda," řekl a koukl se na Louise. "Je to pravda?"

"Je to pravda," řekl jsem, aby snad James neměl kvůli mému mlčení problém.
"James nic neudělal. My ještě pracujeme na důvěře, viď zlato?" usmál jsem se na Harryho a políbil ho do vlasů. Na jeho tváři se objevil malý úsměv.

"Ju," pípl jsem jenom potichounku a raději se zavrtal do jeho ramene.
"My raději půjdem, dobře? Je tady jěště hodně práce," usmál se nakonec s rozloučením Simon a otočil sebe i Jamese na odchod.
"Máme všechno?" zeptal jsem se, když už jsme byli v uličce sami.

"Mějte se," usmál jsem se na ně ještě, než zašli za roh. Podíval jsem se pak do košíku a Harrymu pouze kývl hlavou na znamení, že máme vše. Otočil jsem se k němu a s úsměvem ho objal.
"Jsem na tebe pyšný lásko," šeptl jsem mu do vlasů.

"Pyšný? Proč... Vždyť jsem jim neuměl ani odpovědět," pípl jsem a šel k pokladně, kde jsem vyložil náš nákup.
"Zachoval jsem se strašně, dokonce i když z toho mohl mít problémy. Bál jsem se, vůbec by si na mě neměl být pyšný," pípl jsem a raději se postavil až za kasu, kde jsem čekal.

To moje trdlo. Ano, to byli věci, na kterých jsme museli ještě popracovat, ale on neviděl to, co jsem viděl já. Zaplatil jsem nákup a za Harryho pomoci to všechno dal do tašky.
"Avšak nebál ses jim ukázat. To nic, že ses ke mně tiskl, vzpomeň si, jaké to bylo, když si poprvé potkal Nialla a Liama. Ani ses jim nechtěl ukázat. Ale teď si si to asi ani neuvědomil, co?" usmál jsem se na něj při odchodu.

"No... to je pravda," pípl jsem a koukl na něj s úsměvem.
"Děkuji daddy. Moc děkuji, jsem rád, že si na mě pyšný. Chci, aby si na mě mohl být hrdý," pípl jsem a přitiskl se na jeho hruď. Šlapali jsme pomaloučku domů a ani se za náma nestihli zavřít dveře domu, když už jsem běžel nahoru i s taškou a jídlem. Chtěl jsem tu zmrzlinu...
"Mňam!"

"Tak vidíš. Děláš pokroky. Jsem na tebe hrdý, a právem," usmíval jsem se na něj. Můj výraz jasně mluvil o pravdě mých slov.
Doma jsem se ani nenadál a to stvoření už běželo nahoru schody i s taškou plnou nákupu. Nahoře jsem ho našel s otevřenou krabičkou zmrzliny, ládoval se tam jako malé dítě.
"Dobrou chuť," zasmál jsem se.

Lžící jsem se hrabal ve zmrzlině a snažil se jíst část s karamelovým topingem, než jsem ve dveřích uviděl Louise.
"Promiň, já jenom, no... chtěl jsem zmrzlinu," zamumlal jsem i s plnou pusou zmrzliny.
"Doneseš, prosím, do obýváku peřiny a polštáře? Aby jsme si mohli udělat pelíšek, prosím," poprosil jsem ho s úsměvem a raději jsem začal do mističek nakládat karamelovou zmrzlinu. A taky tu vanilkovou, kterou jsme měli v mrazáku. Celé jsem to dozdobil čokoládou a topingem. Když jsem však vstoupil do obývacího pokoje, téměř se mi zastavil dech v krku. Musel jsem uvažovat, kolik jsem byl v té kuchyni. Gauč byl roztažený, na něm byla spousta polštářú a i peřiny, které tvořili něco, co opravdu připomínalo pelíšek. Všude byli svíčky, na stole jsem uviděl láhev vína a taky letáček z italské restaurace, na kterém byl položený telefon. Vypadalo to jako z filmu!
"Wow."