Right Now // H.S. FanFic CZ

# 44

"Emmy?" ozval se známý hlas a já přestala okamžitě hrát. Vzhlédla jsem a viděl Nialla, který stál ve dveřích. Co tu dělal? 

"Ahoj, co potřebuješ?" zeptala jsem se a on se usmál.

"Mám tu schůzku s jedním z klientů.. Pracovala jsi tady?" zeptal se mě a já zavrtěla hlavou.

"Ne, jen jsem si přišla zahrát. Myslím, že už můžu jít. Ještě jsem nebyla na obědě," řekla jsem mu a on přikývl.

"Jestli chceš, můžeš tady se mnou zůstat, mám ještě chvíli času. Už je ti líp?" zeptal se mě a podíval se na mě ustaraným pohledem.

"Výborně," řekla jsem, ale on si musel všimnout, že to nebyla zrovna upřímná odpověď.

"S Harrym... Je to dobrý?" zeptal se opatrně a já zavrtěla hlavou a sklopila pohled.

"Měla bych jít, vážně," řekla jsem a pokusila se ho obejít, on mě ale zastavil a přitáhl si mě k jeho tělu do pevného objetí.

"Emmy, byl jsem v té nemocnici. Bál se o tebe, držel tě za ruku skoro celou noc. Ani na chvíli nezavřel oči.. Věř mi, že mu na tobě záleží."

Nechtěla jsem tu být, ale Niall mě držel pevně v jeho náručí, objímal mě a kolébal nás ze strany na staranu.

"Řekl mi, že mi nevěří," zašeptala jsem a on mi jemně přejel rukou po zádech.

"Miluje tě, musí ti věřit," řekl mi a já se od něj odtáhla.

"Měla bych jít, nechci znovu brečet.." řekla jsem mu a on mě pohladil po tváři a pak se na mě usmál.

"Jsem tady pro tebe, kdybys kdykoliv něco potřebovala," řekl mi a já přikývla a pak se na něj vděčně podívala.

"Díky, ale teď asi opravdu budu radši sama,"

"Dobře," 

"Ahoj," rozloučila jsem se s ním a s tím odešla z hudebny. Potřebovala jsem se najíst... 

 

E M M E L I N E 

Den se vlekl jako žádný předtím. Oběd jsem nemohla pozřít, protože se mi dělalo špatně z pohledu na jídlo, ale měla jsem hlad. Nevěděla jsem, co budu dělat a tak jsem odnesla tác zpátky a rozhodla se vzít si do kanceláře alespoň kafe, které by mi snad mohlo pomoci dostat se z tohohle stavu. Byla jsem naštvaná, smutná a ještě ke všemu jsem odmítala něco dělat. Nechtěla jsem tak dopadnout, ale přišlo mi, že mi nic jiného ani nezbývá. Neměla jsem sílu na to, bojovat s těmi pocity. Dneska už ne.

Dodělala jsem práci na počítači co nejrychleji a pak se vrátila domů... Tedy do hotelu. Bylo to tu smutné a já tu vůbec nechtěla být. Najednou mě zaplavil pocit, který jsem snad nikdy předtím nezažila. Stýskalo se mi po domově. Neznala jsem ho, jelikož jsem nikdy domov neměla. Byla jsem vždycky sama a to jsem nebrala jako domov, ale teď, když jsem věděla jaké to je být s někým koho milujete a vracet se společně do bytu.. To byl pocit domova a mě hrozně chyběl. Chybělo mi, že jsem neměla komu vyprávět o své práci, nebo se ke komu přitulit, zavolat... A chvíli jsem snad i pomyslela na to, že kdybych měla rodiče, zavolala bych jim a vyprávěla jim o mé práci, o Harrym a o tom co se mi stalo. Máma by mě vyslechla, utěšila mě a ujistila mě, že to není konec světa. Táta by mi možná řekl, že za ním přijede a vyřídí si to s ním, ale já je neměla. Uvědomila jsem si, že jsem opravdu sama a to bylo hnusné. S uslzenýma očima jsem si zalezla do postele, do uší strčila sluchátka a pustila si písničky, které mě za nedlouho ukolébaly ke spánku.