Right Now // H.S. FanFic CZ

# 60

A máme tu šedesáté výročí! Jupí!

______________________________________

V neděli jsem se vzbudila až příliš brzy. Nicméně nevadilo mi to, protože jsem se rozhodla si jít zaběhat. Potřebovala jsem se znovu sžít s Liverpoolem a nenapadlo mě nic lepšího, než se jít proběhnout přes centrum města. Třeba ze sebe vypotím všechny ty stresy ze zítřejšího školního dne a také si znovu zvyknu na tohle město.

Oblékla jsem se tedy do sportovních legín a tílka a vyšla ven s malou plastovou lahví v ruce, abych netrpěla žízní. V uších mi samozřejmě hrála hudba, jen ne tak úplně vhodná na běhání, ale podle mě Bach skvěle vyčistil mysl.

Vyběhla jsem tedy od mé bytovky přes park a přes most na druhou stranu města, kde byly nejkrásnější parky. Jak jsem tak probíhala přes vilovou čtvrť a poslouchala Bacha, bylo mi vlastně dobře. Zpomalila jsem tempo, abych vydržela víc a zhluboka dýchala. Doběhla jsem až do parku, kde jsem se zastavila u jednoho z menších jezírek. Na chvíli jsem si sedla na lavičku a vystavila se proti stále celkem silnému slunci. Zavřela jsem oči a naslouchala božským melodiím Bacha.

Otevřela jsem oči, když něco zastínilo slunce, které na mě svítilo. Zamžourala jsem a spatřila před sebou kluka. Díval se na mě.

"Potřebuješ něco?" zeptala jsem se, když mezi námi proběhlo několik vteřin trapného očního kontaktu a vytáhla jsem si sluchátka z uší. Vyrušil mě uprostřed skladby.

"Promiň, nechtěl jsem tak zírat, ale asi jsem si tě s někým spletl," odpověděl a přešlápl z jedné nohy na druhou.

"Nevadí," řekla jsem a vyloudila malý úsměv. Myslela jsem, že odejde, ale on tu stále postával a sledoval mě.

"Mohl bych si na chvíli sednout?" zeptal se potom a já přikývla a napřímila se na lavičce. "Dneska je hezky," řekl potom, co se posadil.

"Je krásně, úplně jsem zapomněla, jaký to tady je hezký,"

"Zapomněla?" zeptal se nechápavě a já přikývla.

"Cestovala jsem," nechtěla jsem mu sdělovat podrobnější informace.

"A bylo to dobré? Jsi ráda, že si se vrátila?" zeptal se mě a zkoumavě si mě prohlédl.

"Asi jo. Je to nezvyk, ale je to přeci jen můj domov," odpověděla jsem mu upřímně.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se z ničeho nic.

"Emmy. Proč?"

"Jsem Andrew." řekl a natáhl ke mně ruku. Krátce jsme si potřásli rukou a on se na mě pak znovu podíval. "Tak Emmy, co bys řekla na to, kdybych tě pozval na uvítací brunch?" byl milý a mně ho v tu chvíli bylo trošku líto, když jsem ho chtěla odmítnout.

"Nechci tě nějak urazit, Andrew, ale to nepůjde. Mám přítele a asi bych neměla chodit a brunch s klukem, kterého jsem zrovna potkala."

"Zkusil jsem to," Andrew pokrčil rameny a já se na něj omluvně dívala.

"A stejně, měla bych už běžet," řekla jsem a usoudila, že opravdu bude nejlepší se sebrat a odejít odtud. Andrew byl milý, ale pozvání na rande nebylo to pravé ořechové.

"Nevadí, rád jsem tě poznal, Emmy!" řekl Andrew, úsměv stále neopouštěl jeho obličej a já byla ráda, že jsem ho nějak nenaštvala.

"Já tebe taky, třeba se někdy potkáme." řekla jsem a potom si dala sluchátka do uší, znovu zapla Bacha a dala se na cestu zpátky domů.