Right Now // H.S. FanFic CZ

# 11

Vzbudila jsem se díky slunci, které mi skrz odtažené závěsy svítilo do pokoje. Protáhla jsem se a rozhlédla se kolem. Můj budík ukazoval 11:05 a já se posadila ospale na postel. V tu chvíli jsem spatřila věc, která sem nepatřila. Vstala jsem a došla ke stolku, na kterém ležela kytice růží a malý papírek. Přejela jsem rukou po květech rudých růží a pak zvedla papírek. Hned jsem poznala Harryho písmo.

' Děkuji za včerejší večer. Užij si dne volna, uvidíme se. H.S. '

Vrátila jsem vzkaz zpátky na jeho místo a obstarala růžím vázu. Nechala jsem si je na tom stolku, abych je měla stále na očích. Byla to pro mě vzpomínka na včerejšek, vzpomínka na nejhezčí večer.

Dala jsem si osvěžující sprchu. Po včerejšku jsem ze sebe smyla všechen ten pot, ale zároveň také Harryho doteky, což mi bylo trochu líto. Stále jsem byla trochu nesvá z toho, co se stalo. Hodně jsem nad tím přemýšlela. Vlastně jsem přemýšlením nad včerejškem a nad Harrym strávila celý svůj volný čtvrtek. Honilo se mi hlavou tolik myšlenek. Na něj, na naše tajné polibky, naše smyslné konverzace, kdy jsme se opravdu vzájemně poslouchali. Napadlo mě, jestli už někdy někomu ukázal jeho tajné místo a nebo ten dům. Myslela jsem i na Rebeccu a na to, co bude s ní. Měla jsem špatný pocit z toho, co jsem udělala. Byl to můj šéf a ještě ke všemu zadaný. Jenže on mi nedával na vybranou, opakovaně mě okouzloval jeho slovy, chováním a jeho kouzlem, které na mě působilo obzvlášť silně. Večer jsem šla do postele s tím, že nemám na výběr. Ať jsem se snažila jakkoliv, neodolala jsem mu. Jenže kolik překážek dokážu překonat?

*

Když jsem v pátek ráno vystoupila z auta před Tunes, měla jsem lepší náladu než kdy jindy. Místo do své kanceláře jsem zamířila do sto jedenáctého patra za Harrym. Chtěla jsem s ním mluvit, chtěla jsem mu poděkovat za květiny.

Už jsem se naučila ignorovat pohledy ostatních. Nevšímala jsem si toho, jak mě přejížděli pohledem, pokaždé, když jsem vstoupila do lobby, nebo pokaždé, když jsem k nim nastoupila do výtahu. Naopak jsem se párkrát přistihla, jak si sama někoho měřím pohledem. Nejspíš to bylo nakažlivé.

Vyjela jsem až nahoru a zastavila se u dveří. Zaklepala jsem a čekala, usmívala jsem se trochu nejistě a byla nervózní na to, až mi Harry otevře. Políbí mě? Obejme mě, nebo mi jen věnuje ten jeho úžasný úsměv? Bože, byla jsem tak nervózní..

"Počkej chvíli. " slyšela jsem poza dveří a podle toho poznala, že má společnost. Jako další věc se ozvaly kroky a já vyčkávala. Dveře se za pár vteřin otevřely a já spatřila Harryho. Měl tmavě zelený pruhovaný svetr a džíny. Nikdy jsem ho takhle oblečeného neviděla. Jeho oči ale ve spojení s tím svetrem vypadaly ještě zářivější a hlubší. Věnoval mi malý úsměv, vypadal ale unaveně a rozhodně ne tak, jak jsem čekala.

"Dobrý den,slečno Danielsová. " oslovil mě a já párkrát zamrkala.

"Já.. " chtěla jsem se zeptat, jestli zapomněl na to, že mi včera nabídl tykání. Byla jsem ale přerušena.

"Harry, lásko, to je ta stážistka?" poznala jsem její hlas. Rebecca. Tohle nebylo to, co jsem zrovna teď očekávala. Dobře, hlavně teď musím zachovat klid.

"Ano, Becco. Přišla se se mnou poradit o jejím plánu na dnešek. " zavolal Harry zpátky do kanceláře. Nemohla jsem tam vidět, protože on držel dveře přesně tak, abych nemohla nahlédnout dovnitř. Sledovala jsem jeho, to jak jeho tvář neopouštěl ten přísný výraz ředitele Tunes. Ten, který byl bez jakýchkoliv emocí.

"Pozvi ji dovnitř, víš, že je neslušné nechávat zaměstnance čekat před kanceláří. " ozval se její hlas znovu. Její slova mě trochu bodla u srdce, ale byla pravdivá. Jsem jen zaměstnanec.