Right Now // H.S. FanFic CZ

# 42

Úplně awesome písnička ---->

E M M Y

Hlasy. Hlasy byly první, co jsem začala vnímat. Pořád jsem ale nedokázala rozeznat čí. Snažila jsem se soustředit, ale ať jsem se pokoušela sebevíc, pořád tu bylo něco, co otupovalo mé smysly. Přišla jsem si neschopná. Chtěla jsem otevřít oči, pohnout se, ale mé tělo mě neposlouchalo. Prostě jsem ležela a snažila se rozeznat hlasy a zjistit co říkají.

Řekla bych, že to trvalo dalších pár hodin, než jsem je konečně poznala. Jeden mě ranil hned jak jsem ho rozeznala. Harry. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jeden z lidí v místnosti byl Harry. A já si uvědomila co se stalo. Další hlas byl Niall. Poznala jsem ho podle jeho přízvku. Zvláštní, že i když jsem stále byla napůl v bezvědomí, poznala jsem jeho přízvuk.

Od té chvíle, co jsem věděla, kdo je se mnou v místnosti jsem se snažila ještě víc se nějak ovládnout a pokusit se alespoň otevřít oči. Musela být přece cesta, jak to můžu Harrymu vysvětlit. Je tu se mnou, to snad znamená, že je to dobré, nebo ne? Musí být naděje, že mě vezme zpátky. Poslouchala jsem o čem se ti dva bavili, ale buď byli tiší a nic neříkali, nebo to byly jen holé věty.

"Kolik je hodin?"

"Sedm ráno."

"Dáš si kafe?"

"Ne, díky."

Ani se nedivím, že jsem přestala vnímat a ponořila se zpátky do tmy, která byla velice nepříjemná.

 *

"Slečna Dnaielsová by se měla každou chvíli probrat. Už je v pořádku, její tep je stálý a doplnili jsme jí hladinu cukru. Neměl by být žádný problém, až se probudí. Budeme ji ale muset ještě vyšetřit a pak jí pustíme domů."

"Dobře, fajn," poznala jsem znovu Harryho hlas. "Je v pořádku, že jo?" zněl ustaraně, unaveně.

"Ano, nebojte se o ní, je v dobrých rukou. Byl to jen chvilkový kolaps, nejspíš ze stresu,"

"Děkuji doktorko,"

Dál už jsem slyšela jen bouchnutí dveří a ticho. Pokusila jsem se pohnout prsty na nohou a překvapivě se mi to podařilo. Byla jsem si jistá, že kdybych zkusila otevřít oči, povedlo by se to. Ale v tu chvíli jsem se začala cítit špatně. Co příjde, až se proberu? Dalších pár minut jsem tak uvažovala a nakonec jsem neochotně začala otevírat oči. Chvíli mi trvalo, než jsem se přizpůsobila. Na můj vkus tu toho světla bylo moc, mžourala jsem a prohlížela si bílý strop nad sebeou a přístroje, které byly okolo postele. Neodvážila jsem se rozhlédnout po pokoji.

"Dobře, že jsi vzhůru. Aspoň můžu jít," ozval se Harryho hlas a mě nezbylo nic jiného, než se na něj podívat.

Ten pohled mě ranil. Byl úplně bledý, unavený, měl velké kruhy pod očima. Možná bych mohla říct, že jeho oči byly zarudlé, ale netroufla jsem se na něj dívat tak dlouho. Sklopila jsem pohled a podívala se na své ruce, se kterýma jsem si těď hrála. Slyšela jsem, jak se zvedá a znovu vzhlédla.

"Nechoď, prosím," řekla jsem a viděla, jak se zastavil. "Zůstaň tady," řekla jsem mu. Stál zády ke mě, nehýbal se. Na pár vteřin prostě zůstal stát na místě. Bylo to jako celá věčnost, než se otočil a podíval se na mě.

"Proč? Proč bych tady měl zůstávat?" zeptal se mě a já ucítila štiplavé slzy v očích. Znovu jsem se hroutila.

"Protože tě potřebuju, Harry. To co se stalo.. Nebylo to jak si myslíš. Byla to chyba, nemělo se to stát a mě je to strašně líto." řekla jsem a on zavrtěl hlavou.

"Jo, chyba. Ale udělala jsi to, chtěla jsi to. Viděl jsem vás, Emmeline."

"Harry, prosím tě zůstaň se mnou. Buď tady, prosím,"