Right Now // H.S. FanFic CZ

# 37

"Emmeline, tohle je Louis Tomlinson, můj právník. Dneska jsme měli téměř celý den jednání a tak jsem se rozhodl ho vzít na oplátku s námi na večeři, snad ti to nebude vadit," řekl Harry a já pokrčila rameny a podívala se na pana Tomlinsona, který si mě prohlížel s přátelským úsměvem na tváři.

"Rád vás poznávam, slečno. Harry mi o vás hodně vyprávěl," řekl mi a já se usmála.

"Potěšení je na mé straně, pane Tomlinsone. Jsem si jistá, že jste Harrymu velkou podporou," řekla jsem a potřásli jsme si rukou.

"Snažím se stejně jako vy," věnoval mi upřímný úsměv a já přikývla.

"Myslím, že můžeme dovnitř," řekl Harry a všichni jsme souhlasili. Potom jsme zašli do podniku a byli posazeni ke stolu pro tři.

"Zítra je váš velký den," řekla jsem, když jsme si všichni tři objednali a číšníci nás konečně nechali v klidu.

"Jo," Harry se nervozně usmál a já stikla jeho ruku, kterou jsem nahmatala pod stolem. 

"To zvládneme. Harry a já jsme si jasně stanovili, čeho chceme dosáhnout a jak toho dosáhneme. On má sice trochu obavy, ale já naší spolupráci naprosto veřím," usmál se pan Tomlinson a já mu úsměv opětovala.

"Díky, Louisi. Jsi až moc pozitivní," řekl Harry a odkašlal si. Znovu jsem stiskla jeho ruku. Nesnášela jsem, když o sobě pochyboval. Ale rozumněla jsem tomu, že má nervy, já je ostatně měla taky.

"Vypadá to, že vám vaše spolupráce ale sedí," řekla jsem a Harry se zasmál.

"Jo, Louis byl můj přítel na základní a střední škole. To byla léta!. Byly jsme dvojka, ale teď se to změnilo, teda my jsme se změnili a... Oba dva jsme zodpovědní a nejsme pyšní na svou minulost. Louis vystudoval vysokou školu a teď jsem se rozhodl mu dát šanci být můj právník, protože mu opravdu věřím a on mě dost dobře zná."

"Zajímavé, takže jste přátelé?" to znělo dobře a hlavně výhodně.

"Jo, tak nějak. I když teď bysme spíš měli říkat partneři, aby to bylo profesionálnější," řekl Louis a s Harrym se společně zasmáli. Vypadali, že si doopravdy rozumí a já byla ráda. Věděla jsem, že tohle může Harrymu jen pomoci.

 "A jak jste se seznámili vy dva?" zeptal se Louis a upřel na mě pohled. Nebylo mi to příjemné a tak jsem sklopila pohled.

"Říkal jsem ti, že Emmeline byla a je má zaměstnankyně." řekl Harry a já přikývla.

"Přijela jsem sem na stáž z konzervatoře a tak nějak se to stalo.."

"Jo, mezi klavírem a kanceláří," usmál se Harry a já cítila, jak se červenám.

"To zní opravdu zajímavě," řekl Louis, upil vína, které jsme měli nalité a pak jsme seděli ve zvláštním tichu.

Za chvíli nám bylo doneseno jídlo a my jsme se do něj s chutí pustili. Občas se ticho naplnilo našimi komentáři, nebo krátkými rozhovory, které ale vždy po chvíli utichly. Najednou mi to nepřišlo jako dobrý nápad, že sem s námi přišel i Louis. Bylo to nepohodlné. Cítila jsem na sobě chvílemi jeho pohled, který ale pokaždý uhl, když jsem se na něj podívala já. Byla to jako nějaká hra, hra na kočku a myš. Nemohla jsem ho přistihnout, jak se na mě díval, ale přitom jsem věděla, že to dělá.

"Musím si odskočit na toaletu," řekla jsem, když jsem dojedla, pak jsem vstala a odešla. Opravdu jsem ale nemusela na toaletu, musela jsem se spíš uklidnit. Byla jsem z toho zírání nesvá. Neměla jsem třeba něco na obličeji, nebo tak? Zkontrolovala jsem se v zrcadle a přepudrovala jsem si obličej. Nakonec jsem ještě chvíli strávila uklidňováním, že je to normální. Lidé prostě zírají, tak to je. Musím to vydržet.