Right Now // H.S. FanFic CZ

# 9

V úterý jsem procházela internetový archiv Tunes a seděla nad tím celý den. Zaujalo mě to natolik, že jsem úplně vynechala obědovou pauzu a dala si jen jablko. Bylo zajímavé procházet žebřícky z několika let předtím a zjišťovat prodejnost alb například v devadesátých letech. Napadlo mě, kdo firmu řídil v té době, když byl Harry ještě dítě, nebo teenager. Zajímalo mě, jak se k tomu dostal.

Došla jsem skoro ke konci a byla ráda, že má pracovní doba skončila. Už mě bolely oči z toho, jak jsem neustále koukala do monitoru a byla jsem zmatená ze všech názvů alb a interpretů. Cestou z kanceláře mě ale napadlo, že bych se mohla jít na chvíli odreagovat a tak jsme zamířila do mě už známého patra.

Vystoupila jsem z výtahu. Nikdo tu nebyl, všechny dveře byly zavřené a já neslyšela nikoho, že by hrál. Nikde nikdo. Chtěla jsem vejít do stejné hudebny jako minule, když se ale těsně předtím ozval zvuk kytary. Chvíli jsem naslouchala. Hudba zněla posmutněle, bylo to spíš takové brnkání, než hraní. poznala jsem ale melodii písně. Hallelujah.

Pootevřela jsem tiše dveře. Hraní pokračovalo a já se odvážila nakouknout dovnitř. Překvapilo mě to, co jsem viděla. Na stoličce seděl Styles. Měl u sebe kytaru a brnkal na struny, vypadal zamyšleně, když sledoval své prsty, jak hrají.

"Krásná hudba, pane," řekla jsem tiše a on se zastavil. Vzhlédl a na jeho tváři se objevil malý úsměv.

"Doufal jsem, že příjdete," řekl a jako bych ho vytrhla ze snu.

Omnia tempus habent (Všechno má svůj čas), pane Stylesi. Nejdřív práce, potom zábava," usmála jsem se a on přikývl.

"Také jsem doufal, že mi zahrajete.." zašeptal a já na něj párkrát zmateně zamrkala.

"Proč?" zeptala jsem se a on položil kytaru do stojanu a potom vstal . Došel až ke klavíru, který už měl otevřené křídlo. Přejel po něm rukou a pozoroval naleštěné dřevo.

"Možná, že jsem závislý," řekl úplně klidně, ale mě poskočilo srdce.

"Na hudbě?"

"Na vaší hudbě, slečno Danielsová." podíval se mi přímo do očí. "Zahrajte mi, prosím," zašeptal znovu a já tentokrát bez dalších otázek došla ke klavíru, sedla si na stoličku, otevřela víko a položila prsty na klávesy. Milovala jsem tenhle pocit...

Začala jsem a ten krásný zvuk se rozlehl po místnosti. Laskal mi můj sluch a  já zavřela oči, abych mohla tu hudbu vnímat naplno. Oh, Ludovico, jak krásně tvé skladby zní. Jak úžasné je je hrát. Za pár minut mé psty dokončily svou práci a zazněla poslední nota. Do teď jsem nepostřehla, že seděl vedle mě. Sledoval mě znovu tím jeho intenzivním pohledem, který mě do sebe vtahoval.

"Co to bylo za skladbu?" zeptal se a já se pousmála. Byl z toho stejně uchvácený jako já.

"Experience od Ludovica Einaudiho," odpověděla jsem. "Není nádherná?"

"Krásná. Ale vy.. To jak hrajete.." zašeptal. Seděl kousek ode mě, pozoroval mě, naše pohledy propojeny, až mi z toho šla hlava kolem. Přejela jsem pohledem po jeho obličeji, měl hebkou kůži, viděla jsem, že byl čerstvě oholený a jeho rty.. ách ty plné rty. Chtěla bych se jich dotknout, políbit je.

"Ráda vám hraji," přiznala jsem. Líbilo se mi ho dostat tím, jak hraju. A je pravda, že na tom byl závislý? Páni.

"Mohl bych..?" nedokončil jeho otázku. jeho ruka se zvedla do výše mého obličeje a natáhl se. Zastavil se pár milimetrů od mých rtů. Čekala jsem, ani jsme se nepohnula, tolik jsem toužila, aby se mě dotkl. Konečně jeho jemné prsty přejely po mých rtech. Lehce a jen na pár vteřin. Potom dal ruku pryč, stále mi hleděl do očí. Ještě chvíli to trvalo, než se ke mě naklonil a konečně spojil naše rty. Jen tak se o sebe otřely a pak se zase odtáhl. Hleděl na mě v naprosté tichosti a já slyšela jen své hlasitě bušící srdce. Neodvážila jsem se to krásné ticho narušit. Ale on to nakonec udělal. Zvedl se a opřel se o klavír zády ke mě. Jeho prsty bubnovaly o dřevěný povrch nástroje a já si nervozně poposedla.