Right Now // H.S. FanFic CZ

# 53

Celý zbytek týdne jsem zůstávala u Harryho. Jezdili jsme společně do práce, šli vždy na kafe a pak se rozdělili u našich kanceláří. Musela jsem si vyzvednout pár věcí z mého apartmá, ale jinak by se dalo říct, že jsme spolu trávili veškerý čas mimo práci. Až tedy na Harryho telefonáty, které se každým dnem stupňovaly a stupňovaly.

Leželi jsme na gauči u televize. Naše nohy byly propletené pod dekou a já upíjela víno ze skleničky, zatímco Harry ujídal sýr z talíře, který ležel na stolku. Sledovali jsem film Teorie všeho a byli asi na dvaceti minutách filmu, když Harrymu už po třetí zazvonil telefon. Stopla jsem film a podívala se na něj. Věděla jsem, co mi řekne... Musí to přeci vzít.

"Musím to vzít," řekl mi a já si povzdychla.

"Jo, musíš," řekla jsem a vstala jsem z gauče.

Ne, normálně by mi nevadilo, že Harry musí pracovat. Věděla jsem, co obnáší práce v Tunes a nedokázala jsem si představit, jak těžké muselo být řídit firmu. Jen mě prostě mrzelo, že po týdnu plném vyřizování Harryho telefonátů v těch nejnevhodnějších chvílích (třeba minutu po tom, co jsme vylezli ze sprchy po úžasném se.xu), nemůžeme mít ani jeden jediný nedělní večer bez vyrušení.

"Ano, slyším," řekl Harry do telefonu a omluvně se na mě podíval. Já jen pokrčila rameny a odešla z obývacího pokoje. Vyběhla jsem schody a zamířila do Harryho ložnice, kde jsem vešla na balkon a tam se také zavřela. 

Ve vzduchu byl cítit déšť a na kůži mi občas dopadla malá kapka vody. Podle mraků, které se blížily jsem ale předpovídala, že přijde velký liják, možná i bouřka. Stále ale bylo teplo, což bylo zvláštní. 

Stála jsem tam a dívala se do dálky, nechala kapky deště dopadat na mé tělo, i na můj obličej. Vyrušilo mě až zaklapnutí dveří. Otočila jsem se a stála proti Harrymu, který držel telefon v ruce.

"Co se stalo?" zeptal se a já nevěřícně zavrtěla hlavou.

"Jak co se stalo? Mylíš, že bys aspoň na chvíli mohl odložit ten pitomej telefon a strávit se mnou večer o samotě?" zeptala jsem se a on se na mě překvapeně podíval. Potom vypl mobil a položil ho na stolek na balkoně.

"Dobrý?" zeptal se a já pokrčila rameny.

"Budeš se teď věnovat mě, nebo si vezmeš notebook a budeš pracovat na něm?" zeptala jsem se stále naštvaně a on se pousmál a přišel ke mě blíž. Chtěl mi položil ruku na rameno, ale já mu jí odstrčila.

"Emmy, nevíš co se děje, co kdybys to prostě nechala být?" řekl vážně a jeho úsměv zmizel z tváře.

"Nechala být?" zeptala jsem se nevěřícně a on přikývl. "Výborně, Harry. Tak mi řekni, proč jsem tady. Mohla jsem být doma, mohla jsem si balit, protože za šest dní odjíždím, víš?" byla jsem naštvaná, ale do očí se mi hnaly slzy plné rozhořčení nad tím, jak se ke mě choval. Měla jsem právo na něj být naštvaná.

Pořád mi opakoval jak to spolu zvládneme, jak si užijeme poslední společné dny, ale v posledním týdnu neudělal téměř nic proto, abych si tak také přišla. Zbývalo mi šest dní. Šest dní v Londýně, pět dní v Tunes a jeden den na cestě zpátky do Liverpoolu. Mohl to být náš poslední týden společně na dlouhou dobu, protože já nevěděla, co se stane s naším vztahem. Neudělal nic, jen si vyřizoval telefonáty.

"Já vím, Emmeline.. nedělej tady ze mě blbce, prosím tě," řekl naštvaně a to mě rozčílilo ještě víc. Já z něj nemám dělat blbce? Proč je vlastně on vůbec naštvaný? Bezva, Harry.

"Dobře, to mi dneska stačí... Asi bych měla jít domů a doopravdy si sbalit," řekla jsem a on se na mě podíval.

"To je nesmysl,"