Right Now // H.S. FanFic CZ

# 23

 V sobotu ráno jsem se vzbudila v posteli sama. Slyšela jsem kroky z obývacího pokoje, a tak jsem vstala a došla k pootevřeným dveřím a zjistila, že Harry přechází po pokoji s telefonem u ucha a vypadá naštvaně. Jeho přecházení po pokoji ale také naznačovalo, že je nervózní. Rozhodla jsem se tedy nenarušovat jeho hovor a jen pozorovat. Tohle totiž vypadalo zajímavě.

"Nechci tam žádnej debilní orchestr. Už takhle je to celý absurdní, tati. Nemůžeš mi prostě nařizovat co dělat. " byl očividně naštvaný, ale mě nedocházelo, o čem se baví.

"Já vím, že za to může on a to mě dopaluje. Ne, nemůžu to prostě udělat, protože jsem někoho poznal. Někoho, na kom mi opravdu záleží. " Mluvil o mě, že jo? To já jsem byla podnětem téhle konverzace, nebo za tím bylo ještě víc. Chvíli Harry nic neříkal, jen poslouchal.

"Zasraný Jones a jeho požadavky." vybuchl najednou a potom zavěsil. Nechtěla jsem, aby věděl, že jsem ho poslouchala a tak jsem se stáhla zpátky do pokoje a převlékla se.

"Ahoj," slyšela jsem zavrzání dveří a potom Harryho hlas v mém pokoji.

"Dobré ráno. " otočila jsem se a usmála se na něj. "O čem byl ten hovor, vzbudil mě tvůj křik. " řekla jsem a nenápadně se snažila naznačit, aby mi řekl víc.

"Slyšelas to?" byl překvapený a znovu rozrušený. Jen jsem doufala, že to nebylo nic, co by mezi nás zasáhlo. Moc jsem si to přála a teď Harry odhalil jeho otci, že někoho potkal a já nevěděla, jestli to je dobře, nebo špatně.

"Jen, že si mluvil - nebo křičel,"

"Jo, byl to.." na chvíli se odmlčel, jako kdyby se rozmýšlel mezi tím, co řekne. "Jen jeden klient.. Nespokojený klient." A to bylo poprvé, co jsem Harryho načapala při lži.

"Aha, to je mi líto, že je nespokojený, snad to spravíš," pousmála jsem se a potom se otočila k zrcadlu. Dívala jsem se na něj přes odraz a všimla si, že sklopil pohled a pozoroval špičky svých bot. Poznala jsem jeho provinilý pohled, ale to mě nepřinutilo zapomenout na tu lež. Ten hovor byl důležitý, jinak by to neudělal. Ale o co šlo?

"Co bys chtěl dneska dělat?" zeptala jsem se a on konečně zvedl pohled a střetl se s tím mým v zrcadle.

"Měl bych.. měl bych někam jít. Mám schůzku na oběd a už je skoro jedenáct hodin. Musím se ještě převléknout."

"S kým máš schůzku?"

"S Rebeccou." přiznal tentokrát a já si povzdychla. Zapletla si gumičku do copu, který jsem si právě udělala a potom přešla k posteli a posadila se na ní.

"Aha, tak to běž. Chápu, že musíš předstírat, že jsi stále její přítel," řekla jsem znechuceným tónem hlasu a on se na mě ublíženě koukl. Chtěla jsem mu vpálit do obličeje, že ještě včera říkal, že mě miluje a dneska mi lhal a teď mi oznamuje, že musí na oběd s Rebeccou. Tohle nebylo ráno jaké jsem si představovala. Rozhodně NE.

"Emmy."

"Ne, to je dobrý," řekla jsem a on se na mě díval a přemýšlel. Mohla jsem vidět, jak mu to šrotovalo a nevěděl, jak se má zachovat.

"Emmy... nech mě s tebou mluvit. Já tam musím jít, víš, že mám povinnosti,"

"Já vím, Harry. Já vím. Jen si přeju, abys je neměl,"

"Já taky," povzdychl si. "Miluju tě, víš to, že jo?" podíval se na mě a já ho pozorovala. "Ať se stane cokoliv," řekl a já přikývla.

"Jo, tak už běž," řekla jsem mu a on se na mě ještě jednou podíval, jako by se chtěl ujistit, že nejsem naštvaná, nebo smutná a potom odešel. Slyšela jsem, jak se za ním zavřely dveře a potom tu byla zase sama. Sama v mém apartmánu, a vlastně i sama v celém městě. Tím, že jsem ztratila svého jediného kamaráda Zayna mi nezbyl nikdo jiný, než Harry. Vlastně Niall a pak Paige, s kterými jsem jen tak prohodila slovo, ale ty se nepočítali. Pocítila jsem ten stísňující pocit samoty a zachumlala se do deky. Všimla jsem si rozečtené knihy na mém stole. Byla to kniha z mé knihovny, ale já jí zatím nečetla. Musel to být Harry. Podívala jsem se na místo, kde byla otevřená. Byl to Robinson, poznala jsem to podle obalu. Hned na stránce, kdy byla otevřená, byl na prvním řádku známý citát.