Right Now // H.S. FanFic CZ

# 41

Prosím přečtěte si i Autors Note!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

H A R R Y

Nevěděl jsem, jestli je má chyba, že ode mě Emmy odešla, ale cítil jsem se naprosto příšerně. Celou dobu od té chvíle, co mi přišla její zpráva, že se dnes nevrátí, jsem chodil po bytě a přemýšlel. Ne jen přemýšlel, chodil jsem po bytě, dělal neskutečný nepořádek a rozbíjel všechno, co mi přišlo pod ruce. Nakonec jsem ani nemohl pozřít večeři, kterou jsem si přinesl z restaurace vedle Tunes a tak jsem jí vyhodil z okna, když jsem stál na terase. Byl jsem naštvaný k nepříčetnosti a nakonec jsem si zapálil kubánské doutníky, které jsem si přivezl z mé první obchodní cesty. Zkusil jsem jí znovu několikrát zavolat, ale jako při předchozích pokusech mi to znovu spadlo do hlasové schránky. Tak jsem vykouřil další doutník, který byl mimochodem pěkně hnusný a tak jsem pokračoval dokud se mi nezamotala hlava. Zůstal jsem sedět na zemi, s koleny přitaženými k tělu a kýval jsem se z jedné strany na druhou a snad doufal, že mě to uklidní. Neuklidnilo, spíš naopak mě to přivedlo ještě k většímu vzteku. 

Byla tma, světla Londýna zářila v jinak tmavém městě a já byl naštvaný na sebe, na Emmeline, na svět. Co se dělo? Proč se to dělo? Myslel jsem, že všecho bylo v pořádku. Milovali jsme se, byli jsme šťastní.. Jak se něco mohlo tak rychle obrátit? Vstal jsem ze země na terase, kde jsem do teď seděl schoulený do klubíčka, předávkovaný tabákem ze silných doutníků, kterých jsem vykouřil asi pět. Fuj. Nikdy jsem předtím nekouřil. A vím proč, bylo to nechutné. Zároveň ale nějakým způsobem uspokojující a uklidňující...

Ten večer jsem ještě několikrát zvedl telefon a pokusil se zavolat Emmeline. Nicméně to pokaždé spadlo do hlasové schránky, takže jsem to nakonec vzdal. Sedl jsem si k televizi, otevřel lahev Whiskey, kterou jsem měl vystavenou na skříni a pustil se do ní. Alespoň něco mě rozptýlilo od přemýšlení nad tím, co jsem sakra udělal špatně.

*

Ráno jsem se vzbudil při nepříjemném zvuku mého budíku a snažil se najít telefon, který tak hlasitě zvonil. Z rozespalosti se má nálada rychle změnila na naštvání, když jsem nemohl najít ten podělaný telefon. Nakonec byl zapadlý mezi sedačkou, kde jsem také včera večer usnul. Když jsem se rozhlédl kolem, uvědomil jsem si, co se večer stalo.

"Dá háje, do háje," vjel jsem si rukou do vlasů a naštvaně se za ně zatahal. Litoval jsem včerejšího vyvádění, protože můj byt vypadal naprosto příšerně. Po zemi se válelo sklo, které bylo skoro všude od toho, jak jsme vzal velkou vázu a mrskl z ní o zem. Našel jsem v celém bytě ještě spoustu zničených věcí, které se teď válely po zemi. Také mě bolela hlava, což byla památka na včerejší kouření doutníků a popíjení whiskey. Možná jsem to trochu přehnal. 

Dostal jsem se do ložnice a vzal si na sebe oblek. Musel jsem už jít oblečený ve společenském, jelikož jsme měli večer tu firemní akci..

Emmy..

Má mysl rychle zhodnotila všechno, co se včera stalo a znovu mě zaplavila náhlá vlna vzteku. Tu ale brzo nahradil smutek z toho, že vlastně nevím co se tady děje. Byl jsem zmatený a ten pocit samoty tomu vůbec nepomáhal. Prohlédl jsem si telefon, jestli mi náhodou nepřišla nějaká zpráva, ale od Emmy tam nic nebylo. Když jsem se jí pokusil zavolat, znovu to spadlo do hlasové schránky, stejně jako všechny včerejší pokusy.

Nakonec jsem si vzal věci do práce, zavolal Charliemu, aby pro mě přijel a vydal se pomalu dolů, abych na něj počkal. Dnes jsem ale nezamířl hned do práce, ale šel jsem ještě ke kadeřnici. Moje vlasy už mi lezly na nervy a tak jsem se rozhodl je o pár centimetrů zkrátit. Byl jsem za nedlouho hotový a potom jsem už doopravdy šel do Tunes. V kantýně jsem si vzal kávu do kalceláře a pak se u sebe zavřel a snažil jsem se v klidu vypracovat nějaké grafy, které budu muset brzy odevzdat.  Opravdu jsem se snažil ze všech sil nemyslet na to, jestli Emmy přišla do práce, nebo jestli jsi vzala volno, jak jsem jí včera nabízel. Pokoušel jsem se namyslet na to, že by klidně mohla sedět ve stejné budově jako já, že by mohla pracovat. Stačilo by vzít telefon do ruky a vytočit číslo jejího kancelářního telefonu. Nebo dokonce sjet výtahem a zastihnout jí v její kanceláři. Ale já si vzpomněl na její včerejší zprávu, že potřebuje čas a něco se ve mě hnulo. Něco mi říkalo, ať zůstanu sedět na zadku a nechám jí ten čas a prostor o který žádala. Bylo  těžké to provést, ale dařilo se mi to. Uvidíme se večer.