Right Now // H.S. FanFic CZ

# 13

V pondělí ráno jsem poprvé šla do práce zadním vchodem. Snažila jsem se jak to šlo vyhýbat se Zaynovi a také trochu Stylesovi. Ráno se mi to podařilo úspěšně. Na oběd jsem nešla, jídlo jsem si nosila z hotelu, takže jsem znovu uspěla ve vyhýbání. Nemohla jsem si prostě představit, že ho uvidím, ne teď. Potřebovala jsem pár dní na to, abych se vyrovnala s tou myšlenkou, že jsem Zayna líbala a že jsem se s ním málem vyspala. Věděla jsem, že to byla chyba a stále jsem si to vyčítala. A ještě ke všemu tu byla ta věc, že jsem k němu nic necítila. Naopak tu byl jeden člověk, ke kterému jsem jisté city chovala, ale musela jsem je potlačovat. Ach ten život.

Z mé práce mi šla hlava kolem. Odpovídala jsem na dotazy na internetových stránkách Tunes. Měla jsem dané předpisy a těch jsem se držela. Bylo určené, co jsem mohla a co jsem nesměla říct. Zrovna, když mi zbývalo posledních pár dotazů, na které jsem měla odpovědět, někdo zaklepal na dveře.

"Dále." zavolala jsem a stále koukala do počítače. Dveře se otevřely a když jsem vzhlédla, mé oči se setkaly se známými zelenými. To ne...

"Ahoj." pozdravil. Jeho hlas byl slabý, nejistý a jeho výraz plný zmatku. Maska ředitele byla pryč.

"Ahoj, pracuju. Potřebuješ něco? " zeptala jsem se chladně. Chtěl abych byla pouze jeho podřízená, chtěl zapomenout na všechno co se stalo. Tak jsem se snažila, ale on to s jeho chováním vůbec neulehčoval.

"Chtěl jsem si promluvit." řekl a sedl si do židle naproti mně. Vzhlédla jsem překvapeně. Promluvit!?

Mé srdce znovu začalo hlasitě tlouct. Dívala jsem se do jeho očí a on mě pozoroval, znovu mě prohlížel jako něco vzácného. Začínala jsem si zvykat na tenhle jeho pohled a možná se mi i trochu líbil. Bylo v něm něco svatého, něco co nejde zakrýt. Vypadal krásně, i když byl trochu unavený a neměl na tváři ten jeho uchvacující úsměv. Stále mi přišel nádherný. A já na chvíli zase pomyslela na to, jak mu mám asi odolat. Možná jsem se už od začátku měla držet dál, chtěla jsem. Ale to byl on, kdo za mnou pořád chodil, on kdo ve mě vzbudil všechny tyhle nové city.

"O čem chceš mluvit?" zeptala jsem se přiškrceně. Měl mou plnou pozoronost.

"Já. Musím ti něco říct, musíš něco vědět. " řekl a pozvdychl si. Teď vypadal ještě víc unavený a mě až teď napadlo, že by to nemuselo být z práce.

"Řekni. " špitla jsem. Modila jsem se v duchu, aby to bylo něco dobrého. Měla jsem naději, ale stejně tak to mohlo být ještě horší než předtím.

"Dobře.. " zhluboka se nadechl a znovu se na mě podíval. Bylo to tak intenzivní, vzduch byl plný napětí.  "Snažím se za  tebou nechodit, měl bych se ti vyhýbat. Obcházím budovu a bojím se, že na tebe za rohem narazím, protože vím, že bych to nezvládl.." zasekl se a podíval se do svého klína, kde měl složené ruce. Byl úplně zničený a já se poprvé cítila, že jsem to já z nás dvou, kdo má navrch. Věděla jsem, že nejsem jediná, kdo je z toho všeho - z toho našeho vztahu nevztahu - úplně na dně.

"Proč? Proč se mi vyhýbáš? Řekl si mi, že na to chceš zapomenout a já se snažím vrátit všechno tak, abych byla jen zaměstnankyně." Co se mi snaží říct?!

"Já vím, já vím. Ale problém je v tom, že nechci abys byla jen zaměstnankyně. Rozumíš tomu? Já prostě od tebe nemůžu zůstat dál, i když se snažím a vím, že je to správný. Já mám přítelkyni.. " při tom slově zavrtěl hlavou a pak se na mě znovu podíval. ".. a mám povinnosti, ale pokaždé, když tě vidím mám takovou chuť tě k sobě přitáhnout a políbit. A co teprve, když sedíš za klavírem!? Mohl bych se dívat a poslouchat celou věčnost. " pozvdychl si.