What A Feeling (N. Horan) CZ (PAUSED)

62

Hejhou vespolek!

Doufám, že všichni poslušně sedíte na zadku v karanténě ;) pro zpříjemnění pobytu doma posílám další díl ;)

Komentáře více než vítány :)

Enjoy!

Miky

"Ne, tohle ne! Už jsem se vám to pokoušela vysvětlit několikrát. Je mi to líto, ale za těchto podmínek nemůžeme spolupracovat. Ne, bohužel. Mějte se, nashle."

Adeline energicky típla hovor, položila mobil na stůl a oddechla si.

Tak tohle by bylo.

Natáhla se pro sklenici s vodou, kterou měla postavenou vedle. Přiložila si ji k ústům a nechala ledovou tekutinu stékat vyprahlým hrdlem dolů. Půllitr vody v ní zmizel jako nic. Otočila se směrem k prosklené zdi a vyhlédla na deštivý Londýn. Natáhla nohy a hlavu opřela o křeslo.

Byla úplně hotová.

Pracovat tolik hodin denně nebyla legrace. Myslela si, že tím alespoň zažene svoje černé myšlenky, ale ono to moc nepomáhalo. Byla nepříjemná na lidi, se kterými jednala, a byla si toho vědoma. Byla nevrlá i na kluky, kteří to nechápali. Byla podrážděná i co se Nialla týkalo. A nevěděla si s tím vším rady, protože poprvé v životě (a pravděpodobně i naposledy) naprosto nezvládla oddělit svůj osobní život od profesního. A to se jí nyní zdálo být osudným.

Zhluboka si povzdechla a otočila se zpátky ke stolu. A hrozně se lekla, když zaznamenala, že někdo stojí ve dveřích.

"Můžu dál?" usmíval se na ni Niall.

Delle přikývla. Niall tedy vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře, přešel přímo ke stolu, naklonil se a láskyplně ji políbil.

"Ani jsem si nevšiml, kdy jsi dneska zmizela," poznamenal a opřel se o stůl.

Adeline pokrčila rameny. "Vstávala jsem dřív. Chtěla jsem totiž zařídit několik věcí a mít je konečně z krku."

"A povedlo se?"

"Povedlo," přikývla.

Niall se usmál. "Tak to bys teď mohla mít chvilku volno, ne? Chtěl bych tě vzít na oběd."

"Noo..." ošila se Adeline, "já bych měla ještě zavolat..."

"A nepočká to?"

"Počká," kapitulovala Delle, vzala na sebe kabát a s Niallem v těsném závěsu vyšla z kanceláře.

Obyčejně si oběd nechávali poslat nebo skočili někam na pizzu nebo denní menu, tentokrát měl ale Niall připraveno něco mnohem lepšího. Nedaleko sídla managementu se totiž vypínala do výšky budova, která sloužila nejen jako vyhlídková zahrada známá jako Sky Garden, ale také jako restaurace. A právě tam vyrazili.

"Páni," vydechla Adeline a oči jí zazářily údivem, "to je nádhera!"

"V New Yorku taková místa nejsou?" mrkl Niall, evidentně potěšen jejím úžasem a zářícíma očima.

"Pokud ano, v životě jsem tam nebyla."

Číšník je uvedl ke stolu s tím nejlepším výhledem a sotva se posadili, byl u nich jiný a ptal se jich na přání. Jakmile si zapsal jejich objednávku a odešel, Adeline se tázavě zadívala na Nialla.

"Copak?" Usmál se na ni.

"Proč jsme tady?" Zeptala se na rovinu.

Niall se rozesmál. "Vidím, že tvoje pozornost neochabuje ani na chvíli."

"A tebe to pořád překvapuje?" Nadzvedla tázavě obočí.

"Ne, ale pořád nad tím žasnu. A je to jedna z věcí, které na tobě miluju. Žádné okecávání, ale rovnou k věci."

"Na rozdíl od tebe v tuto chvíli," uchechtla se Delle a znovu udeřila. "Proč jsme tady?"

"Dobře tedy," zhluboka se nadechl Niall, "jsme tady, protože tě miluju. A taky proto," pokračoval, když viděl, že se jej Adeline chystá přerušit," že si nejsem úplně jistý tím, že se ti dostatečně věnuji a ukazuji ti, jak moc pro mě znamenáš. Takže jsem se rozhodl napravit všechny své případné nedostatky a pochybení..."

"Počkej," přerušila jej Adeline, "o jakých pochybeních tady mluvíme?"

"No," podrbal se Niall na hlavě, "nejsem si jistý. Jenom mám poslední dobou pocit, že jsi hrozně smutná. Že tě něco trápí a možná nevíš, jak mi říct... například že se necítíš dostatečně milovaná. Nebo že tě bolí, když jsem někdy netýkavka, když jsem unavený. Nebo... já nevím, cokoliv."

Adeline zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak je znovu otevřela a podívala se do těch nádherných, modrých očí. Uviděla v nich velký otazník a smutek, zároveň však něhu a něco jako... naději.

Sakra, Nialle, kdybys jen věděl, jak jsi úžasný... jak mě celá tahle věc mrzí a jak moc si přeji, abychom se nikdy nepotkali...

"Přesně toho jsem se bála," řekla po chvíli, "že se mi nepovede oddělit práci od osobního života a já si budu nosit pracovní problémy a stres domů. A že to všechno přenesu na tebe."

"Takže to není mnou?" Téměř pípl Niall.

Adeline zavrtěla hlavou a chytla Nialla přes stůl za ruku. "Ani v nejmenším. Nikdy bych neřekla, že ze mě vypadne takový kýč... ale co se dá dělat, když ty, Nialle, jsi víc, než v co jsem ještě doufala? Když ses mi zjevil v životě úplně neočekávaně a nepozvaný a svou cestu ke mně sis doslova probojoval? Už se mě nezbavíš, protože tě miluju."

"Mám hroznou chuť tě políbit a pak svléknout," zašeptal Niall.

"Tak si ji schovej na večer," mrkla na něj Adeline.

"A co kdybych si ji schoval ještě jinak?" Pousmál se Niall šibalsky.

"A jakpak by to bylo?"

"Teď když už vím, co tě trápí, můžu to říct rovnou," zajiskřilo mu v očích, "až vydáme CD, beru tě do Karibiku."