What A Feeling (N. Horan) CZ (PAUSED)

25

My dearest, chtěla bych Vám všem popřát všechno nejlepší do nového roku! Jsem Vám moc vděčná za všechnu podporu, které se mi od Vás dostává i přesto, že teď na Wattpadu moc aktivní nebývám a ani nestíhám pořádně psát. DĚKUJU VÁM VŠEM, MOC TO PRO MĚ ZNAMENÁ.

Slíbila jsem, že snad něco o Vánocích napíšu, a... no... je toho mnohem míň, než jsem čekala, ale naštěstí je to pořád něco a já Vám tak dneska můžu poslat nový díl. Doufám, že se Vám bude líbit a že mi i nadále zachováte přízeň :) 

Love, M xx

Když se otočila, koukala na nějaké malé zvíře, které se zastavilo v pohybu a pak někam odskákalo.

Adeline si oddechla. Měla nervy napnuté k prasknutí. Oblékla si svetřík, protože jí začínala být zima, a pak se znovu zamračeně zadívala pryč. Chtěla pryč z tohohle města. Nenáviděla ho, celým srdcem ho nenáviděla. Vždy, když si vzpomněla na to, co všechno se událo, když tu byla naposledy... měla chuť křičet. A taky... střílet. I když už nebylo do koho.

Prsty rukou zaryla do vlhkého písku a zhluboka se nadechla. Zvládne to. Nebude na to myslet. Za pár dní odtud odjede a už se nikdy nevrátí. A už nikdy na to nebude myslet. Už nikdy nebude myslet na Něj.

Samuel. Když si vzpomněla na jeho zářivé oči a úsměv, do očí se jí nahrnuly slzy. 

Proč... proč to udělal? Proč mě, kurva, bránil?! Kdyby se nepostavil kulce do cesty, mohl tady ještě být! Mohl žít v klidu někde v Karibiku s krásnou ženou a roztomilými dětičkami, koupat se v moři a sledovat každý západ slunce. To byl přece náš sen...

Z krku se jí samovolně vydral tichý vzlyk a slzy se rozkutálely po tvářích. Adeline bouchla pěstí do měkkého písku a opřela hlavu o kolena. Potřebovala, musela se uklidnit. Takhle by brzy skončila. 

Pak se ale stalo něco, s čím vůbec nepočítala. Pocítila jemný závan vzduchu a tiché vrznutí vlhkého písku těsně vedle místa, kde seděla. Věděla, kdo to je.

"Vypadni," vycedila skrz zuby, aniž by zvedla hlavu.

"Ale proč..."

"Prostě mě nech na pokoji! Chci být na chvíli sama, co na tom nechápeš?!" vyjekla.

"Tak promiň, já nechtěl..." vymumlal zmateně a pak si všiml stop slz na tvářích Adeline.

"Tys... plakala?"

Delle si sice ihned připravila sarkastickou poznámku, ale když se podívala Niallovi do očí, rozmyslela si to. Byl ten poslední, kterého teď chtěla vidět, ale...

"Ne," zašeptala, "jenom se mi... potí oči."

Niallovi zaškubalo koutky rtů. "Taky se ti asi na sluníčku spálily, protože je máš zarudlé."

"Asi," kývla rameny Adeline a zadívala se do dálky. Chvíli jen tak seděli, pak ale Niall přerušil ticho, které se mezi nimi rozhostilo.

"Víš, obvykle bych se zeptal, jestli o tom chceš mluvit, ale vím, že ty nechceš nikdy mluvit o ničem, i když to evidentně potřebuješ," tu se pozastavil, jako by čekal, že jej Adeline přeruší, ale ta mlčela, a tak pokračoval, "a já se nerad dívám, jak se někdo trápí, takže teď tě prostě vyslechnu, ať se ti to líbí nebo ne."

"Vsadím se, že jsi ten, za kterým kluci chodí pro radu."

"Byl jsem. Ale od jisté nehod... chci říct doby, mě nahradil Liam. Nebyl jsem schopný postarat se ani sám o sebe, natož o někoho jiného, ale to jsi vlastně zažila na vlastní kůži. Tehdy, když jsem... to, no... však víš..."

"Chceš o tom mluvit?" 

"No já... Hej! Mluvit jsi měla ty!" došlo Niallovi. "Jak jsi tak jednoduše změnila téma?"

Adeline pokrčila rameny. "Léta praxe. Není nic jednoduššího, než změnit téma rozhovoru, když nechceš mluvit."

"A ty nechceš...?" nazvedl Niall obočí.

Delle zavrtěla hlavou. "Ne."

"Proč?"

"Poslyš, Nialle," zvedla se, "ty víš, jak je těžké zůstat silný, když jsi sám. A taky víš, že když o tom začneš mluvit, rány se otevřou znova a krvácí, že to řeknu tak poeticky," naznačila rukama ve vzduchu uvozovky.

Niall přikývl. "Chápu."

Adeline se odmlčela a pár kroky přešla k místu, kde se vlny oceánu rozbíjely o břeh. Zabořila nohy do písku. Další vlna je přikryla až po kotníky a znovu zmizela. A další. A po chvíli znovu, tentokrát už nejen nohy Adeline, ale i Nialla.

"Taky jsem o někoho přišla." řekla tiše Delle, jako by doufala, že ji Niall neuslyší.

"Kdy?"

"Asi před dvěma lety. Autonehoda. Mám na ni ještě památku," odhrnula si vlasy dozadu a odhalila tak jizvu na rameni. 

Niall přišel blíž a přejel prstem po stopě, kterou Delle nesla. "Co to bylo?"

"Střep."

Kulka.

"Byla jsem na tom ale ještě dobře. Pár zlomenin, nic hrozného."

Nebo že bych přidala ještě otřes mozku? Nebo tak něco?

"V autě jsi nebyla sama," spíš konstatoval než se ptal Niall. 

Adeline zavrtěla hlavou. "Jmenoval se Sam. Zemřel mi v náručí."

Žádné slzy. To zvládneš. Nádech, výdech. Nádech, výdech. A ještě jednou. Horane, opovaž se něco dělat. Jestli mě rozbrečíš, tak...

"Je mi to moc líto," řekl Niall a sevřel překvapenou Delle v náručí. Bojovala sama se sebou. 

Nesmím. Ne, žádné objetí, žádné další citové vazby, nic! A hlavně ne s Niallem! Ať mě pustí! Nechci! Ne... Nebo... Fajn, vzdávám to.

Přitiskla se k němu a dala průchod svým emocím. Celé její tělo se jako mávnutím proutku roztřáslo a z očí jí vytryskly slzy. Už nemohla. Měla dost předstírání necitlivé, měla dost hraní si na nedostupnou, měla dost všech lží a přetvářky. Alespoň na chvíli teď chtěla být sama sebou. 

Nevěděla, jak dlouho v Niallově náručí plakala. Jeho dotek ji uklidňoval, teprve teď si uvědomila, jak moc jí chybělo opravdové, přátelské objetí a pocit, že tady pro ni někdo je. Pomalu se uklidňovala, přestala se třást a znovu začala zhluboka dýchat. Teprve potom ji Niall pustil.

"Dobrý?" zkoumavě se jí zadíval do očí, když se odtáhla. 

"Lepší," vydechla.

"Pojď, povíš mi váš příběh," chytil ji Niall za ruku a zavedl zpátky k místu, kde předtím seděla.

Adeline neprotestovala. Posadila se do písku a začala vyprávět.