What A Feeling (N. Horan) CZ (PAUSED)

7

Hello everybody! Všechny vás zdravím a posílám další díl téhle povídky. Psaní mi teď bohužel jde celkem těžce + mám pořád plno aktivit, ale slibuju, že se to zlepší ;)

Moc vám děkuju za podporu, votes i komentáře, dělají mi velkou radost :)

Enjoy xx

Ne, že by byla nervózní, vzhledem k tomu, že to nebylo poprvé, co se vydávala za někoho jiného, ale... No, řekněme, že se jí pokaždé v krvi zvedala hladina adrenalinu.

Poté, co přistála na Heathrow den před prvním oficiálním setkáním s manažerem One Direction, se vydala do bytu, který byl pronajímán pro účely jako tenhle. Byl středně velký a docela hezky zařízený, i když se rozhodně nemohl rovnat s luxusem Adelinina domu. Oba však měly něco společného: tajný a dobře maskovaný prostor pro uschování věcí jako zbraně či tajné dokumenty.

Hned po tom, co se Adeline ubytovala, se rozhodla zařídit si ještě jednu věc. Vzhledem k tomu, že v době příletu bylo v Londýně dopoledne, nebylo nic jednoduššího než se vydat 'objevovat krásy města', jak tomu Adeline s úšklebkem říkala. Jenom se po cestě rychle osprchovala a převlékla, a pak vyrazila do ulic. V nejbližší kavárně se zastavila pro cappuccino a potom podle návodu google maps vyšla na jednu z hlavnějších ulic Chelsea, kde mělo být kadeřnictví.

Dnes by v ní jen málokdo poznal new yorské děvče Adeline. Luxusní, drahé oblečení bylo tatam, stejně jako výrazné líčení a hlavně její tmavé vlasy.

Byla teď úplně nový člověk. Ve své černé sukni a šedém saku, se světlými vlasy stáhnutými do drdolu, jemným líčením a složkou dokumentů v ruce by nikoho nenapadlo, že tahle dívka kromě falešných dokumentů nemá s papíry nic společného.

Teď vystoupila z taxíku před vysokou, luxusní budovou a vešla dovnitř. Všude pobíhali lidé v oblecích a pracovních kostýmech a halou se rozléhal klapot podpatků a zvuk hovoru. Nad recepcí všechny vítal nápadný nápis 'Modest! Management', který se házel do očí, a přesně tam Adeline vyrazila. Přešla k recepci a opřela se o pult.

"Adele Greenová, mám schůzku s panem Higginsem," představila se, než recepční stihla promluvit. Ta přikývla, vytočila nějaké číslo, řekla několik slov, potom pokývala hlavou a telefon položila.

"Deváté patro. Vyzvedne vás slečna Hooková a dovede za panem Higginsem." řekla recepční a aniž by se na Adeline ještě jednou podívala, šla se věnovat dalším věcem.

Adeline zavrtěla hlavou. Kde je to pověstné anglické chování?

Za doprovodu klapotu svých podpatků došla k výtahu, vešla dovnitř a zmáčkla příslušné tlačítko. O několik vteřin později se výtah ocitl na devátém patře a když Adeline vyšla ven, ihned se jí ujala mladá, sympatická žena.

"Zdravím, jsem Hooková, dovedu vás za panem Higginsem," usmála se, "prosím, pojďte za mnou."

Když kráčely dlouhou chodbou, Adeline si znovu uvědomila, jak velká je tahle společnost, skupina a úkol, který dostala. Ne, že by se zabývala malými věcmi, ty byly pod její úroveň, ale tohle mělo být vážně velké. A taky náročné, vzhledem k popularitě One Direction.

"Jsme tady. Pan Higgins už na vás čeká. Hezký den," usmála se Hooková a zmizela v jedněch z mnoha dveří v téhle chodbě.

Adeline se zhluboka nadechla, zaklepala na dveře a když se z vevnitř ozval povel ke vstupu, stiskla kliku a vstoupila do prostorné, příjemné kanceláře.

"Dobrý den," vstal od stolu sympatický muž a podal Adeline ruku, "jsem Paul Higgins."

"Adele Greenová, těší mě."

"Mě také. Posaďte se," pokynul směrem k pohodlně vypadajícímu křeslu.

Adeline se posadila a s mírným úsměvem čekala, co se bude dít dál.

"Byla jste mi doporučena mým přítelem a obchodním partnerem jako manažerka. Říkal, že jste velmi schopná," řekl Higgins a tázavě se na Adeline podíval.

"Jo, to je možné," pokrčila rameny a usmála se. 

Kdybys jenom věděl, jak moc schopná.

"Víte, málokdo s těmi kluky vydrží delší dobu. Nejde o ně samotné, ti jsou v pohodě, jenom trochu blázni," chtěl pokračovat, když se za dveřmi ozvala rána a pak hurónský smích.

"To slyším," uchechtla se Adeline.

"Tím větším problémem je, že jsou pořád v centru pozornosti. Média a fanynky je pronásledují všude, jsou kluky schopni najít i v té nejzapadlejší díře a pak jediné, co vnímáte, je křik a blesk fotoaparátů. Ne každý na to má nervy. Omluvte mě," řekl, když se za dveřmi ozvala další vlna hurónského smíchu, přešel ke dveřím a strčil do nich hlavu.

"Sakra, kluci! Říkal jsem, že se máte chovat slušně!"

"Promiň, Paule. Už je tady?" ozval se odtamtud hlas.

"Můžeme ji vidět?" ozval se druhý.

"Ještě jsme neskončili a..."

"To nevadí," skočil mu do řeči hlas třetí, potom se rozrazily dveře a do místnosti vběhli tři kluci. Bylo jim všem asi kolem dvaceti, všichni byli rozesmátí a z jejich hezkých obličejů jim sršela zvědavost.

Paul si povzdechl. "Fajn, tak se můžete seznámit už teď."

Kluci se postavili do řady a začali se Adeline představovat.

"Louis, nejstarší a nejhezčí člen skupiny," potřepal jí rukou první a zazubil se.

"Toho nejhezčího si strč někam," zabručel vysoký, kudrnatý kluk, "jsem Harry," usmál se.

"Adele," vrátila mu úsměv a pak svůj pohled přesunula na třetího. Čekala známou tvář, ale místo modrých očí se na ni dívaly čokoládově hnědé. Tohle není Niall...

"Liam," představil se krátce, "rád tě poznávám," sevřel ji v medvědím objetí.

"Tak," řekl Paul, "teď už znáte One Dire... Počkat, a kde je Niall?"

"Šel si schovat kytaru," ušklíbl se Lou, "protože bychom prý, cituji: 'zničili moji princeznu'."

"Říká kytaře princezna?" nadzvedla Adeline obočí a uchechtla se.

"Ano. Je to snad problém?" ozvalo se za ní a když se otočila, dívala se do pomněnkově modrých očí, jejichž majitel stál s rukama v kapsách a úšklebkem na tváři.