What A Feeling (N. Horan) CZ (PAUSED)

10

Hello everybody! Zdravím vás všechny z Londýna a posílám další díl. Doufám, že se vám bude líbit ;)

Taky připomínám o letní soutěži- zatím mi přišla jediná povídka, což je celkem smutné vzhledem k tomu, kolik lidí mě sleduje a čte mé příběhy. Takže kdyby se chtěl ještě někdo zapojit, udělejte to. Prodlužuji soutěž do 3. září do půlnoci.

Tak, to je pro dnešek všechno, mějte se moc krásně!

Enjoy xx

Neměla hlad, ale kluci tohle nepokládali za odpověď a tak ji i přes její protesty vytáhli na oběd. Teď všichni seděli v jedné příjemné restauraci kousek od Tower Bridge a Louisovi se nezavírala pusa. Harry a Liam ho poslouchali a smáli se, Adeline taky, ale víc než Lou a jeho příběhy ji zajímal Niall. Ten seděl na kraji, mlčky jedl a vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. Myšlenkami byl někde úplně jinde.

Obvykle by to Adeline bylo úplně jedno, ale ne teď. Ne u něj. Ne, když jej měla odstranit. Byl to jeden z důvodů její stoprocentní úspěšnosti. To, že odsledovala chování, povahu a prostředí oběti, bylo důležitější, než by se mohlo zdát a dělalo obrovský rozdíl mezi ní a ostatními cleanery, jak se lidem jako ona v podzemí říkalo.

"A pak to všechno najednou spadlo, chápete, a potom... Adele, posloucháš mě?"

"Uhm, co?" otrhla se od svých myšlenek.

"Neposloucháš," zamračil se Lou a zatvářil se jako ublížené děcko.

"Promiň, jsem unavená. To asi ještě ten časový posun," plácla Adeline první věc, která ji napadla. Louimu to stačilo a tak se znovu rozpovídal.

Po obědě se vrátili zpátky do práce, Louis s Liamem měli nějaký rozhovor a Harry s někým telefonoval. Niall v pokoji na konci chodby brnkal na kytaru a koukal někam do pryč.

Věděl, že by se měl jít Adele omluvit. Věděl, že nemohla za to, že mu ji tak neskutečně připomínala. A věděl, že by jí to měl vysvětlit. Jenže také věděl, že to nedokáže.

Položil kytaru na zem a roztáhl se na sedačce. Z nedovřených dveří naproti k němu dolehl dívčí hlas.

"Jo, je tu fajn. Ne, zatím nepršelo. Třeba jsou to jenom kecy, aby sem nejezdilo tolik lidí?"

Potom bylo chvíli ticho, takže bylo jasné, že Adeline telefonuje. Nakonec se z místnosti vedle ozval smích. Nialla bodlo u srdce. Proč je jí sakra tak podobná?!

"Jo, jsou fajn. Je s nimi legrace. Jenom... No, řekněme, že jsem mu asi úplně nesedla. Co? Vážně? Za celý den se ani neusmál. Co ty víš, třeba jej vážně někdo vyměnil. A nebo je to fakt dobrá image. Jo, neboj.  Něco jsem ti přece slíbila. Pochybuješ?! Vždyť moc dobře víš, že své sliby plním. Zlato, kdybych to nedělala, už jsem tu nebyla a ty to víš. Jo, jasně. Klidně i tisíc podpisů, jestli chceš. Jo, to můžeš. Něco bych řekla, ale no, však víš. Nikdy nemůžeš vědět, kdo tě poslouchá nebo ještě poslouchat bude. Jo, jasné. Ano. Ano. Dobře. Sakra Lish, jsi jako moje matka. Samozřejmě, že si dělám prdel. Jo, jasně. Fajn. Dobře, měj se! Pa."

Když Adeline ukončila hovor a jediným zvukem v budově se opět stal všeobecný ruch, Niall se zavrtal ještě hlouběji do sedačky. Vzpomněl si, jak poslouchal její telefonní hovory. Vždycky to tak prožívala! A vždycky... Ne, nebude na to myslet.

Adeline se mezitím rozkoukávala ve své nové kanceláři. Měla za sebou mnoho různých rádoby povolání, manažerku nevyjímaje. Vlastně byla v tomhle oboru profesionálkou, ať už se jednalo o ostatní nebo ji samotnou. I když by nejraději měla tohle hned z krku a věnovala se dalším záležitostem nebo si udělala zaslouženou dovolenou někde v tropech u moře, tohle taky nebylo tak úplně k zahození. Jako manažerce největšího boybandu světa se jí otevíraly nové možnosti a známosti a i když zde byla pod falešným jménem, mohla je kdykoli znovu využít. To by jí ale museli ti šašci dát na chvíli pokoj.

"Nechceš přispět na naši charitu?" objevila se ve dveřích Louiho hlava.

"Ale, už jste skončili?" nadzvedla obočí Adeline.

Já dělám charitu. Čistím svět od nepohodlných lidí.

"Jo. Paul říká, že už můžeš jít domů a že ti zítra doručí kalendář akcí předepsaných na tenhle měsíc. Jo a kdybys to třeba nevěděla, za týden vyrážíme na americkou větev naší tour."

"Jo, v pohodě. Mohla bych letět klidně hned, kdyby bylo potřeba," mrkla na něj Adeline, hodila mobil do kabelky a vypochodovala z pokoje. Louis šel za ní.

"Nechceš zajít na večeři?"

"Jsou čtyři," namítla Adeline.

"Můžeme jít později," pokrčil rameny," nebo můžeme jít do kina a až potom na večeři."

"Zveš mě na rande?" nadzvedla Adeline obočí.

"Jak se to vezme," mrkl Lou.

"To není odpověď." namítla Adeline.

"Fajn, tak to není rande. Jenom tě beru na jídlo, protože máš určitě hlad. Tak co, jdeš?"

"No tak dobře," souhlasila nakonec.

"Super. Pošli mi adresu, vyzvednu tě v sedm," zazubil se Lou a zmizel v jedněch z mnoha dveří.

"Fajn," vymumlala Adeline a přivolala si výtah.

Ani jeden z nich si nevšiml Nialla stojícího ve dveřích místnosti na konci chodby, který je sledoval smutným pohledem. Byl nešťastný a zmatený, a představa toho, že Adeline s Louisem budou mít skvělý večer, mu na náladě moc nepřidala. Záviděl jim. Záviděl jim jejich bezstarostnost a pohodu, jejich dobrou náladu a také to, že budou trávit čas jeden s druhým. A Niall si uvědomil, že nechce, aby Adeline s Louisem někam šla.

"Sakra, co se to se mnou děje?" Vymumlal pro sebe. Zalezl zpátky do místnosti a vzal do ruky svou kytaru. Bude hrát tak dlouho, až usne.