What A Feeling (N. Horan) CZ (PAUSED)

26

Hey loves! Jsem tady, tentokrát na čas, s novým dílem tohohle příběhu ;) Jelikož se mi povedlo dokopat svou fantazii k tomu, aby něco vymyslela, díl jsem napsala už včera, a tak vám jej mohu naservírovat v normální hodinu :D

Chci se vám znovu omluvit za to, jak neaktivní poslední dobou jsem, mám toho opravdu hodně- čeká mě maturita, píšu přihlášky a motivační dopisy, kromě toho nás taky mučí ve škole a tak dále. O to víc mám pak radost, když vidím, že se vám pozdě večer pracně napsaný díl líbí a že netrpělivě čekáte na další. Moc to pro mě znamená :)

Jinak kromě wattpadu mě můžete najít také na instagramu (@itsmikyhere) a nově také na blogu itsmikyhere.com kdo máte rády cestování, jídlo a podobně, určitě mrknětě ;) (odkaz je i na profilu). Tak, dost keců, snad se vám bude díl líbit ;)

Love, Miky xx

"Poznali jsme se, když mi bylo 17. Tehdy jsme šly s kamarádkou Alishou do klubu. Patřil jejímu strýci, takže nás bez problému pustili dovnitř. Všimla jsem si ho hned. Byl nápadně přitažlivý, upíraly se na něj snad všechny dívčí oči v klubu. Byl ale také na pohled starší, ani by mě nenapadlo, že by domů odešel právě se mnou. Ale stalo se. Probudila jsem se vedle něj a tácu se snídaní. Strávili jsme spolu celý víkend. Byli jsme na kafe, na nejlepší zmrzlinu v Brooklynu a v noci dělali piknik v Central Parku. A já se do něj bláznivě zamilovala," usmívala se Adeline a Niall pozorně poslouchal.

"Byli jsme oba celkem zaneprázdněni, a tak jsme se vídali jen málo. O to intenzivnější naše setkání bývala. Na nový rok jsme letěli do Londýna, na mé osmnácté narozeniny mě vzal do Miami. Byl o čtyři roky starší a měl dobrou práci, takže jsem od něj dostávala drahé dárky. Ale nic by pro mě neznamenaly, kdyby mi jednoho krásného rána neřekl, že mě miluje. Chtěli jsme spolu strávit celý život. Jak naivní představa, viď?" uchechtla se Delle a pokračovala.

"Potom přišly mé devatenácté narozeniny. Vzal mě sem, do LA. Měli jsme tu strávit pět dnů a protože ani jeden z nás neuznával papír jako potvrzení vztahu, jeden před druhým jsme si slíbili lásku až do konce života. Bylo to právě na téhle pláži, tam u té palmy. Dívali jsme se na západ slunce a spřádali plány. Chtěli jsme se přestěhovat někam do Karibiku. Žít ve vile na břehu moře, jenom se koupat a milovat, mít děti a jeden vedle druhého zestárnout a pokojně umřít ve sto letech. Samovi bylo ale dáno už jen pár hodin. Druhý den jsem jej držela mrtvého v náručí," dokončila Adeline a po tváři se jí skutálela osamělá slza. 

"Kdyby to alespoň tolik nebolelo. Kdyby... kéž by se ta bolest alespoň ztlumila. Nebo zmizela úplně. Co kdybych mohla ze své paměti vymazat Samuela úplně? Možná... možná bych konečně mohla volně dýchat. Třeba bych taky přestala nenávidět tohle město. A taky... vlastně, co na tom záleží. Komu záleží na tom, jestli mám LA ráda nebo jak se cítím," dokončila s notnou dávkou hořkosti v hlase a otočila se na Nialla.

Počkat... já mu vážně všechno tohle řekla?!

"Mně," mírně nadzvedl koutky rtů.

"Co?"

"Mně na tom záleží. Zajímá mě, jak se cítíš nebo co máš ráda," usmál se Niall.

"Proč?"

"Protože jsi moje kamarádka a mám tě rád. A taky vím, jak se cítíš. Víš, myslím si, že ten, kdo něco jako my neprožil, to nikdy nemůže pochopit. Sleduju kluky. Jsou bezradní pokaždé, když se mi to vrátí. A ono se to vrací. Často. A vůbec to není lepší, jak mi to všichni slibovali. A kluci neví, co dělat. Už je to unavuje, vidím to. A mě taky. Chtěl bych znovu žít jako předtím. Myslím- než jsem Ji potkal. Můj život tehdy nebyl žádná sláva, žádný cíl ani smysl. Ale alespoň to tak nebolelo."

Niall se odmlčel a zadíval se na moře. Slunce už zapadlo, o jeho existenci svědčil jenom oranžový pás nad oceánem.

"Mívám noční můry," pokračoval, "znovu a znovu se mi zdá ten moment, kdy mi na dveře klepou dva policajti a oznamují, že je... že je Amy pryč. Taky ji ve snu vidím pod troskami auta v... v hrozném stavu. A taky..."

"Dost," přerušila jej Adeline, "čím víc se v tom budeš hrabat, tím horší to bude. Věř mi, vlastní zkušenost," mrkla, zvedla se a oblékla si kraťasy.

"Kam jdeš?" zajímalo Nialla.

Delle se otočila. "Myslím, že oba potřebujeme něco k pití."

"Já už dneska nikam nejdu," protestoval Niall, "upřímně jsem neměl v plánu dneska ještě s někým mluvit."

"Neříkej," ušklíbla se Adeline, "proč myslíš, že jsem šla sem?"

"Alespoň jsi nemusela absolvovat hodinu řevu paps a fanynek."

"Ale podívejme se, jako bych vás před něčím nevarova..."

"Zmlkni," přerušil ji Niall, "stejně to budeme poslouchat další dva týdny."

Adeline se uchechtla. "To byste měli moc lehké."

"Je mi to jasné. Pojď," mrkl Niall.

"Kam? Neříkal jsi, že nikam dneska nejdeš?"

"Nemám v plánu přespat na pláži. Alespoň ne dnes. A rozhodně ne tady," kývl hlavou směrem k moři.

"Hele, jestli nás někdo spolu uvidí a..."

Niall protočil očima. "Je mi to jasné. Nemám v plánu nechat se Paulem zavřít v hotelovém pokoji. "

Adeline se rozesmála. "On to vážně dělá?"

"No... už se to jednou stalo," pokrčil Niall rameny, "od té doby si dávám pozor. A nesměj se."

"Fajn, tak jdeme," vzala Delle svou tašku a jako první vyrazila k úzkému palmovému lesíku, který schovával pláž před zbytkem světa. 

Pane bože, co jsem to mlela za sračky. Proč jsem vůbec otevírala pusu?! Co je pravda a co ne, Niall nepozná, ale proč jsem mu, kurva, povídala o Samovi?! Teď to ještě řekne Harrymu a já se pak jeho soucitných pohledů nezbavím do konce života, ne? No to teda ne, to se nesmí stát!

"Poslyš, Nialle," zastavila se najednou, až do ní skoro vrazil, a otočila se, "já vím, že si s klukama říkáte všechno, ale..."

"Neboj. Všechno, co se stalo na pláži, zůstane na pláži," usmál se Niall, zastrčil Delle neposedný pramen vlasů za ucho a než stihla zareagovat, dívala se na Niallova záda, jak pokračoval v cestě.

Co to jako mělo být?