What A Feeling (N. Horan) CZ (PAUSED)

60

Krásný nedělní večer!

V první řadě vám chci poděkovat za reakce (a hlavně za komentáře) u minulého dílu, udělaly mi opravdu obrovskou radost. Moc to pro mě znamená, když vidím, že jste pořád tady, pořád čtete a pořád se vám moje příběhy líbí.

Doufám, že to tak zůstane i nadále a i tenhle díl se dočká pozitivních reakcí ;)

Enjoy,

Miky x

"Jsi si tím jistý?"

Niall těkal pohledem z jednoho rodiče na druhého. Nebyl si jistý ani trochu. Vždyť Adele byla tak nevyzpytatelná. Nepředvídatelná. Kdyby nevěděl tolik, možná by si myslel, že to nemá úplně v hlavě v pořádku. No, vlastně si tím nebyl úplně jist ani teď. Ale na tom mu nezáleželo. I přes to, jaká byla někdy necitlivá a sarkastická, sprostá a drzá, i přes to, že si dělala vždy, co chtěla, aniž by se ohlížela na někoho jiného... i přes to všechno ji miloval. Učarovala mu od první chvíle.

"Nejsem," poklepal prsty o krabičku, kterou svíral v ruce, "ale jsem si jistý tím, že od doby, co se objevila, je všechno o něco hezčí a lepší. Jsem si jistý tím, že se s ní nebudu nikdy nudit. Jsem si jistý tím, že se budu smát jejím hloupým vtipům a sarkastickým poznámkám. A že ona bude dělat to samé. Jsem si jistý tím, že ona ví, jak se cítím. Vždyť sama přišla o milované lidi... Možná to už nikdy nebude takové, jak předtím... Už nikdy to nebude takové, jaké to bylo s Amy. Ale věřím, že to bude dobré."

"Miluješ ji?" zeptal se Bobby přímo.

Niall vstal, přešel k oknu a vyhlédl do zahrady. Viděl dívku zachumlanou v jeho vlastní mikině, jak leží v síti rozvěšené mezi dvěma stromy a dívá se někam do dáli. Usmál se. Měl chuť ihned běžet za ní. Otočil se zpátky a setkal se s tázavým a zároveň starostlivým pohledem Bobbyho i Maury.

"Miluju. Moc."

"V tom případě je to v pořádku. Jenom nám ještě řekni... chce to i ona?"

Niall si povzdechl. "To je právě to, co nevím. Ale musím to zkusit," řekl a schoval krabičku do kapsy svých tepláků. Pak otevřel dveře na zahradu a nechal překvapené rodiče stát v kuchyni.

Adeline mezitím přemýšlela, až se jí téměř kouřilo z hlavy. Představovala si všechny možné scénáře, snažila se přijít na všechny možné postupy a řešení. Od chvíle, co odpoledne mluvila s Maurou, neměla chvíli klid. Věděla, že něco prostě udělat musí. A tak vytočila číslo Alishi.

"Adeline?" ozvalo se na druhé straně.

"Díky bohu, jsi naživu," vydechla Delle úlevou.

Alisha se zasmála. "Já? Proč bych neměla? Z nás dvou jsi to ty, kdo si zahrává se životem svým i ostatních."

"Ale už nechci. Proto si teď zahráváš i ty."

"To mi nemusíš připomínat," zvážněla Lish, "jsem si toho moc dobře vědoma."

V telefonu se na chvíli rozhostilo nepříjemné ticho. Nakonec je přerušila Adeline.

"Našla jsi něco?"

"Zatím jenom slepé uličky a chabé stopy. Nedokážu se dostat do žádného systému, který by mi řekl něco konkrétního. Vlastně ani nevím, kde přesně hledat. A tak projíždím všechny sítě na Manhattanu a hledám něco, co by mě dovedlo k Megabossovi. Jenže Manhattan je tak prolezlý všemi špatnostmi, že se hledá jen těžko nějakou originální."

"Já vím," povzdechla si Delle, "tak nepřestávej, prosím. Závisí na tom vše."

"Jsem si toho vědoma, babe. A dělám všechno, co je v mých silách."

"Děkuju, Lish. Jsi vážně skvělá."

"Já vím. Ale dělám to proto, že tě mám ráda. Musím končit. Až na něco přijdu, tak se ozvu. Pa," vychrlila Alisha a než stihla Adeline zareagovat, bylo po hovoru.

"Pa," vydechla resignovaně a odložila mobil. 

Najednou sebou škubla. Napadla ji totiž věc takového kalibru, že tomu sama nemohla uvěřit. Znovu vzala do ruky mobil, v kontaktech našla ten se jménem Johnson a vytočila. Věděla, že musí využít každé šance. Podplatit Johnsona a získat ho tak na svou stranu by mohlo totiž změnit celou situaci. Stačilo by, aby řekl jedno jediné jméno a bylo by po starostech. Jenže aby se tak stalo, musela být dostatečně přesvědčivá na to, aby Johnson dobrovolně podstoupil risk toho, že když jeho zradu Megaboss prokoukne, bude okamžitě mrtvý. Samozřejmě tím vystavovala i sama sebe, ale na tom jí momentálně pranic nezáleželo. Potřebovala jenom zachránit Nialla.

Jenom že v telefonu se místo důvěrně známého tónu vyzvánění ozvalo, že 'volané číslo neexistuje'. Adele se zamračila. Co je to za blbost? Podívala se na displej, aby se přesvědčila, že volá opravdu tomu správnému. A nemýlila se. Hovor tedy ukončila a vytočila stejné číslo ještě jednou. Ale se stejným výsledkem.

"Do hajzlu," sykla. Jiskra naděje, která se rozsvítila jen před malou chvilinkou, opět pohasla. Adeline nechala mobil spadnout do sítě a povzdechla si. Je to na hovno.

"Nesfoukni nám to tu, zlato," ozvalo se najednou za ní, až leknutím poskočila.

"Sakra, Nialle! Víš, jak jsem se lekla?!"

Niall se rozesmál, dřepl si k síti a opřel se o ni. Pak se zadíval Adeline do očí, jako by se snažil uhodnout, co se jí honí hlavou. Vyčetl z nich mnoho emocí. Viděl tam strach - to asi z toho, jak ji vystrašil, viděl nejistotu - určitě se jej zeptá, proč přišel, a taky viděl... něhu. Něhu, kterou nechápal. V očích Adele se objevila vždy, když se na něj podívala, a jak rychle se něha objevila, tak rychle i mizela, když od něj Delle odvrátila pohled. 

Jestli měl předtím nějaké pochybnosti o citech dívky, která jej téměř hypnotizovala pohledem, teď se všechny vypařily. Natáhl se, aby ji políbil. Teplo jejích rtů se mu rozlilo po celém těle a Niall naprosto jistě věděl, že Adeline cítí to samé.

A nemýlil se.