What A Feeling (N. Horan) CZ (PAUSED)

24

Loves, omlouvám se vám za neaktivitu, nestíhám vlastní život, natož ten fiktivní :D slibuju, že se vynasnažím o Vánocích něco napsat, snad budu mít trochu času a inspirace :D Děkuju vám za trpělivost a přeju vám všem krásné svátky :)

Love, M xx

"To je pohodička," pochvaloval si Harry.

"Říkal jsem, že to bude v pohodě," pokrčil rameny Louis, "celebrity tady mají pořád, proč by se měli honit zrovna za námi."

"Ale stejně je to nezvyk," pokračoval Harry, "pár fanynek sem, pár fanynek tam, ale žádní paps. Žádný řev, žádný dav. No není to úžasné?"

"Abys nepřechválil," ozvala se ze svého lehátka Adeline, "lidi jsou nevyzpytatelní."

"A ty zase vidíš všechno moc černě," neodpustil si rýpnutí Louis, "pořád jenom strašíš, kazíš nám zábavu a legraci."

"Je to moje práce, idiote," zmrazila jej Adeline pohledem, "a pokud vím, tak jsem vám ušetřila moře problémů. A víš čím? Tím, že vidím 'všechno černě', jak říkáš."

"Fajn, promiň," protočil očima Louis, "uznávám. Ale nechápu, proč jsi takhle negativní teď, když si nás sotva někdo všiml."

 Adeline si povzdechla, zvedla se z lehátka a začala se oblékat. "Jsme tu asi tři hodiny, první fanynky vás zaregistrovaly kdy? Asi hodinu a něco zpátky. Vyfotili jste se s nimi a popovídali si, ale vnímali jste je potom? Slyšeli jste, jak jedna z nich volala kamarádce, že jsou na Malibu One Direction? A viděli jste, jak ty ostatní ťukaly do svých mobilů ostošest? Co si myslíte, že asi dělaly?"

"Uhm... psaly babičce přání k narozeninám?"

"Ano, samozřejmě. Pokud se jejich babička jmenuje One Direction Updates nebo tak nějak," ušklíbla se Delle a složila svůj ručník do tašky.

"Ty už jdeš?" zaregistroval Niall její pohyby.

"Vrátil ses z jiné dimenze nebo co? O čem se tu asi celou dobu bavíme?" protočil očima Louis. 

"Sorry, měl jsem sluchátka," pokrčil rameny Niall. 

Adeline se chytla za hlavu. "Mě z vás něco trefí. Povídám, že pokud nemáš v plánu nechat se sedřít z kůže a vypálit si oči blesky fotoaparátů, doporučuji ti zvednout zadek z lehátka a jet do hotelu," vysvětlila mu Adeline, přehodila tašku přes rameno a vydala se k východu z pláže. Z kapsy vytáhla mobil a vyťukala číslo.

"Paule? Tady Adele. Ti idioti jsou na Malibu. Ano, Malibu. Říkala jsem jim to. Ano, i tohle jsem jim říkala. Ne, však je znáš. Jo, čím dřív, tím líp. Myslím, že paps už budou na cestě. Ne, rozhodně s nimi nezůstávám, nemám v plánu být jmenovaná tajnou přítelkyní všech čtyř najednou. Ha ha, děsně vtipný. Ne. Ani náhodou. Jedu pryč. Kam? Do klidu. Dneska už je nechci vidět, ani jednoho. Ne. Sakra, ne! Co? Je mi to jedno. Je to tvoje práce, ne? Klidně je zamkni, aspoň bude klid. Fajn. Čau."

Ukončila hovor, hodila mobil do tašky a vyšla na parkoviště. Zvednutím ruky si přivolala jednoho z taxíků a sotva se usadila a nadiktovala adresu, všimla si, že se na parkoviště vřítily dvě černé dodávky. Musela se ušklíbnout. Paps byli tu.

Užijte si to.

Nejela do hotelu. Bylo ještě poměrně brzo, a tak se nechala odvézt na pláž, na kterou chtěla původně jít. Byla jen kousek od hotelu, byla čistá a klidná, pravděpodobně o ní málokdo věděl. Sama Adeline by o ní asi neměla ponětí, kdyby už předtím nebyla v LA. 

Na pláži bylo jen pár lidí a byl tam klid, žádné vřískající děti nebo ječící puberťačky. Adeline se s úlevou posadila do vyhřátého písku a položila tašku vedle sebe. Měla všeho akorát tak dost. Už nechtěla dělat policajta čtyřem blbečkům, už měla dost předstírání, jaká je výborná kamarádka, dost všeho toho přetvařování a sladkých řečiček, dost těch kravin, které musela každý den poslouchat, a hlavně, měla plné zuby Nialla. Nesnášela ty jeho děsné, modré oči, jeho debilní smích a to, jak byl na všechny hodný. Teď, když byli oficiálně kamarádi, litovala, že Niall nezůstal ve své ulitě s názvem Amy. Nechtěla, žádné kamarády, a už vůbec ne jej. Proč by taky měla. 

Svlékla se do plavek, věci hodila na zem a šla si zaplavat. Milovala vodu, milovala oceán, vlastně vždycky přemýšlela, proč se nemohla narodit jako mořská panna. Nebo třeba ryba. Nebo alespoň medúza. 

Rozhodně bych byla víc v pohodě. Nemusela bych pracovat. A hlavně, nemusela bych hlídat ty idioty. 

Jak se připozdívalo, lidí na pláži ubývalo. Když Adeline vylezla z vody, byla už na pláži sama. Slunce už pomalu zapadalo a ticho na pláži narušoval jenom zvuk malých vlnek rozbíjejících se o břeh a zrychlený dech Delle. Znovu byla sama, a vůbec jí to nevadilo. Nemusela se přetvařovat, nemusela ze sebe dělat nic, co nebyla. Nikdy by před kluky nepřiznala, že má ráda západy slunce a že ji možná i trochu dojímají. A taky by jim nikdy neřekla, co se skrývá za vším tím sarkasmem a co je pravým důvodem toho, že je taková, jaká je. Nemyslela své povolání nebo všímavost. Měla na mysli svou absenci ve skupinových večerech v klubu, svou volbu zůstat sama v pokoji nebo jít sama snídat do města. I kdyby měla potřebu někomu se svěřit, jako že neměla, rozhodně by to nebyli oni. Nepochopili by ji.

Tehdy zaslechla za sebou praskavý zvuk a leknutím naskočila.