Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

52.

,,Ano, když mi smazali vzpomínky..."

,,Ne, Lauro," zavrtí Brenda hlavou. ,,Předtím."

Mrkám na ni a potom se nedůvěřivě odtahuji. Naráží na to, co mi včera - bylo to vůbec včera? - Teresa oznámila. Že jsem ze ZLOSINu. Že jsem v těchto zdech žila, že jsem dýchala tento vzduch, že jsem zde pracovala. Ale to Brenda nemohla slyšet. Nikdo to nemohl slyšet. ,,Jak tohle víš?" chci vědět.

,,Za mnou je kamera," pronese tiše Brenda místo odpovědi. ,,Sledují nás. Mým úkolem je dovézt tě do jídelny, kde tohle všechno konečně ukončí, jednou provždy."

,,Cože?"

Ale to už mě Brenda tahá do stoje a já očima najdu kameru, o které mluvila - opravdu tam je. Vrhnu na ni tak nenávistný výraz, že se divím, proč nepraskne - a pak ten pohled přesunu na Brendu. Jediným škubnutím se jí vytrhnu a popadnu lampu z nočního stolku - natáhnu ji za hlavu jako baseballovou pálku a namířím na ni.

Brenda protočí očima. ,,Ale no tak, myslela jsem, že přes tohle jsme se už dostaly."

,,Jsi ze ZLOSINu!" zařvu na ni a přešlápnu, uvažuju, jestli ji mám praštit a utéct a jestli by mi to vůbec k něčemu mohlo být - chodby jsou určitě plné lidí a jen tak se odtud nedostanu, takže nejspíš ne, nemám odtud jak zmizet. To však nic nemění na to, že bych Brendu nemohla praštit. ,,Celou tu dobu jsi byla ze ZLOSINu!" zaječím na ni hystericky.

,,Zvládám to!" zavolá Brenda a mávne na kameru, zřejmě na znamení, aby nikoho neposílali. Pak na mě zavrčí: ,,Přestaň, Lauro. Pomůžu vám utéct, až bude příležitost. Rozumíš mi?"

Upírá na mě zrak a já na ni civím a nevím, co si mám myslet. V hrudníku cítím obrovský tlak a těkám očima okolo. Mohlo by tohle být ještě víc zamotané?

,,Jsi ze ZLOSINu," opakuju.

,,Mohla bych o tobě říct to stejné."

Se zrychleným dechem naposledy zaletím zrakem k otevřeným dveřím a pak lampu sundám dolů. ,,Nevím, komu mám věřit," řeknu popravdě.

,,Neměla bys věřit nikomu," pokrčí Brenda rameny, jako by to bylo zřejmé. ,,A teď pojď, musíme jít. A žádné blbosti." Ještě mávne rukou do kamery a já mám co dělat, abych nezačala zvracet. Je tohle to, kam to všechno spělo? Všechny nás rozeštvat? Zmást nás tak dokonale, aby jediná naše jistota byl ve finále ZLOSIN?

Protože pokud ano, perfektně to vychází.

V jídelně, kde jsem se před zahájením druhé fáze setkala s Placery a kde jsem poprvé viděla Newta bez svých vzpomínek na něj, už jsou všichni shromáždění - každý z nich je s někým ze ZLOSINu a všichni se tváří unaveně a strhaně, nicméně jinak vypadají v pořádku. Očima okamžitě hledám Newta a nacházím ho na druhé straně místnosti v přítomnosti Lindsay - je rozcuchaný, bledý a má kruhy pod očima. Když se na mě podívá, nejdřív jako bych byla průhledná a on mě ani nepostřehl. Rozbuší se mi srdce a napadne mě, že takhle se asi musel cítit on, když jsem se na něj podívala a nepamatovala jsem si ho. Oh, proboha, tohle už ne, prosím, znovu ne. Sevře se mi každý orgán v těle a nemůžu se nadechnout... ale v tom Newt zamrká a ve stejný moment, kdy k němu vykročím já, vykročí i on - a oba nás chytnou naše strážkyně a zarazí nás.

,,Zůstaň stát," sykne na mě Brenda. ,,Prostě jen stůj a čekej, dobře?"

,,Na co?"

,,Na to, co nám řeknou."