Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

1.

Stojím opřená zády o zeď a oči upírám ke špičkám svých bot. No ne, pomyslím si, nechali mi pantofle. Slyším v místnosti chrápání a sténání Placerů rozvalujících se na palandách. Tady bych neusnula, ani kdybych se o to pokoušela. Minho mi to říkal. Thomas mi to říkal taky. Oba dva mě přitom strkali do místnosti, kde objevili Arise, a odkud zmizela Teresa.

,,Ani náhodou!" seřvala jsem je u toho. ,,I kdybych tam měla všechno soukromí světa, tak to je přesně to, co nechci. Nebudu tam sama ani za milion dollarů!"
Myslím, že v tu chvíli mě viděli tak, jak mě asi ještě nezažili, protože mě polekaně pustili a s kývnutím ustoupili. Šokovala jsem je. Šokovala jsem taky sama sebe. Víte totiž, co jsem byla? Vyděšená malá holka.
S frustrovaným prohrábnutím vlasů se otočím do místnosti a přejíždím ji pohledem. Zachytím přitom jedny medově zlaté vlasy vykukující z jedné postele. Okamžitě na to se obracím o tři sta šedesát stupňů a chytám se okraje nočního stolku, abych popadla dech. Žaludek mi dělá kotouly. Dýchej, nabádám se v duchu. A tak dýchám. Co jiného mi taky zbývá?
Zabodávám oči do cihlové stěny. Počítám od stovky dolů. Rty stažené do jedné čárky - odkrvují se mi. Motá se mi hlava. Zvednu pohled ke stropu, s výdechem zatlačuju slzy. Potřebuju Teresu. Potřebuju, aby mi někdo vysvětlil, co se to stalo s mým životem.
Jenomže žádný život nebyl. To, co jsem považovala za svou minulost, to, co mělo být mou součástí, byla jen stěna lží a zástěrek, jejichž účelem bylo mi udělat v hlavě guláš. Mise úspěšně splněna, mimochodem. Kdo vlastně jsem? Kdo vlastně jsou ti lidé okolo mě?
,,Hej," ozve se za mnou šeptem. Trhnu sebou a někdo mě zachytí v konejšivém gestu. ,,Pššt." Chvilku mrkám, ale nakonec se mi podaří rozeznat v té tmě Thomase. Vypustím z pusy zadržený dech.
,,Ahoj," vypadne ze mě chabě.
,,Jsi v pořádku?" on na to. Hlas má plný obav. Myslím, že jen málo z nich se týká mě. Ale alespoň to malé procento mi patří a to mě zahřeje u srdce. Vyhrknou mi slzy, tak odvrátím pohled a kousnu se do rtu.
Thomas natáhne ruku a pohladí mě po paži, když mlčím. Pozná, že brečím, protože popotahuju nosem. ,,Promiň," kňuknu, otřu si tvář a vyrazím ze sebe smích. ,,Já jen, že..." Zvlní se mi rty a pak znovu propuknu v pláč.
,,Lauro." Způsob, jakým vyslovil moje jméno, mě rozbrečí ještě víc. Jako by viděl, jak se mu rozpadám pod očima a nevěděl, jak mě podržet dohromady. Sevře mě v náručí a jeho tričko tlumí moje vzlyky i všechno okolo. A ze všeho nejdřív na mě dolehne jedna věc.
,,Nebyla jsem s ním, když umíral," vyhrknu a břicho se mi stáhne v bolestivé křeči. ,,Řekla jsem, že se hned vrátím. Měla jsem s ním být, Thomasi, měla jsem ho ochránit-"
,,Slíbil jsem mu, že ho dovedu domů," utne mě Thomas. Donutí mě to zmlknout a zvednout k němu pohled. Jeho oči... Couvne ode mě, abych neviděla, jak se mu zalily slzami. ,,Slíbil jsem Chuckovi, že ho dovedu domů, ale nedokázal jsem to," zašeptá zlomeně.
A tak tam stojíme. Dvě trosky. Já opřená o něj, on opřený o mě - jen chvíli předtím, než to propukne.
Druhá fáze - Spáleniště.
V ten moment jsem neměla tušení, jakou cestou se teď všechno bude ubírat. Zvlášť pro mě.
Byla jsem jako holub mezi papoušky. Experiment, se kterým mnozí nesouhlasili.
Ale i takový se musí dotáhnout do konce.

Lauro.
Trhnu sebou a hlavou to schytám o roh postele nade mnou. Usnula jsem v sedě. Mám ztuhlá záda a se zasyčením se pokouším narovnat. Úžasné. Vzhůru do Spáleniště, když se sotva můžu pohnout!
Rozhlédnu se, abych nadala tomu, kdo mě probouzí, ale jediné, co vidím a slyším (a cítím - ježíši, nemá Minho zažívací potíže?) jsou chrápající a slintající Placeři okolo mě. Projedu tmu ještě jednou pořádným laserovým pohledem a pak si lehnu a s vydechnutím zavřu oči.
Pod víčky se mi nahromadí slzy, protože mi mysl přehraje poslední události - Chuck...
Frasně, řekni, že mě slyšíš. Musíš mě slyšet!
Vyskočím na nohy tak rychle, že mi zády projede bolet až o dvě sekundy později. Zalapu po dechu a urychleně se zase posadím. Prsty si vjedu do vlasů. To přece nebylo -
Proboha, ty seš horší jak Tom. Jo, jsem opravdová! Ne, nezešílelas. Nemám čas, Lauro, musíš mi říct, že mě vnímáš. Vnímáš mě?
,,Tesso?" špitnu do tmy.
Dvě vteřinky je ticho. Pak se zase ozve její hlas.
Ne, ty inteligente. Já tam nejsem.
V jejím tónu zazní něco jako nervozita se silnou dávkou strachu a smutku, ale taky odhodlání a cílevědomí. Jako obvykle - je připravena se se vším poprat.
A pochopitelně není tady v ložnici. Je v mojí hlavě. Její hlas.
Telepatie.
Soustřeď se. Musíš mi odpovědět.
Kousnu se do rtu a zkusím to. Připadám si u toho jako magor.
Kde jsi? vyšlu k ní. Nic. Kde jsi? volám znovu. A znovu. A její jméno. Tereso. Tereso! Kde jsi? Tess!
Au! Ježiš nekřič. Na vteřinku je pobavená. Pak zvážní. Fajn, bezva, tohle šlo rychle. Věděla jsem, že to zvládneš - v tomhle jsi lepší než ten plopákovec.
Tím zřejmě myslíš Thomase. Má o tebe strach. My všichni - Tesso, řekni, kde jsi. Co se děje?
Budeš mě teď muset poslouchat Lauro, jasný? Teď je patrné zoufalství - a nervozita. Spěchá. Chrlí ze sebe slova. Nesmíš nikomu říct, že jsem s tebou mluvila. Nikomu, rozumíš? Musela jsem tě jen varovat.
Srdce mi buší strašně rychle a námahou se mi na čele objeví pot, jak se snažím s ní udržet konverzaci. Před čím? ptám se.
Lauro, nesmíš se za žádnou cenu odloučit od skupiny - zůstaň s Newtem. Musíš být pořád s nima, chápeš? Něco chystají. Nechápu to, ale nebude to nic pěknýho. A pak taky -
Zmlkne a já seberu poslední síly, abych se zeptala: Co ještě? Na co si mám ještě dát pozor?
Na mě, odpovídá. Dávej si pozor na mě.
Zmateně zamrkám a sevřu okraj postele, jak mnou projede křeč. Polknu. Tesso, co se děje?
Projede mnou taky mrazivost jejích dalších slov. Ten smutek. Chlad. Smíření. Věříš mi, Lauro?
Odpovídám bez váhání. Jsi moje nejlepší kamarádka.
Jsem tvoje jediná kamarádka, opravuje mě mrzutě.
Věřím ti a věřím v tebe. Řekni mi, co se děje. Jak ti můžu pomoct?
Nijak, odpovídá ona. V jejím hlase opět zazní síla. Jako by nabrala poslední dech. Něco musím udělat, Lauro. Nebude se ti to líbit. Nikomu z vás. Ublížím lidem. Až přijde čas, varuju tě. I Toma.
Odmlka.
Jenom mi věř. Věř mi, dokud nebude konec.
Budu. A je to pravda.
Musím už jít. Dávej na sebe pozor - a nikomu o tomhle nic neříkej.
Tereso-
Dej pozor na Toma. Víš, že ten frasnej idiot je jako magnet na problémy.
A je pryč.