Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

48.

Slíbila jsem Terese, že jí budu věřit. Připravila mě na to, že přijde něco, co se mi nebude líbit, že bude ubližovat lidem.

 Připravila tě na to, opakuju si soustavně. Vzpomínáš? Všechny ty náznaky, všechna ta vodítka - to vše spělo k tomuto. Varovala tě.

 Snažím se na to nezapomínat. Protože mě opravdu varovala - to byl fakt.

O to víc bych chtěla necítit tu bolest - chtěla bych ignorovat tu nedůvěru, to opovržení, co se mě zmocní při každém pohledu na ni. Chtěla bych věřit, že nic z tohoto není její vina, že nejedná z vlastní iniciativy. Že mě opravdu varovala, protože to nechce udělat.

Jenže pravdou je, že v osobě, která kráčí přede mnou, nevidím svou nejlepší kamarádku. Neexistuje možnost, že by dívka, která právě Thomase kopla do kolene a smála se přitom, načež mu do úst sypala písek, mohla být stejnou dívkou, která plakala v noci na Place, protože myslela, že je mrtvý.

Zkusila jsem se ji zastavit. V momentě, kdy ho skopla na zem. Křičela hlouposti o tom, že to, co provedl, mu nikdy neodpustí, a ostatní holky tam jen stály a pozorovaly to, jako by se nechumelilo. Když se smála, něco ve mně se svíralo způsobem, který mě málem donutil zvracet. Co se to s ní děje? A je to vůbec ještě Teresa? 

 Co mám teď dělat?

,,Dost!" vykřikla jsem a vrhla se k ní, abych ji od něj odtrhla - prosmýkla jsem se kolem dvou dívek a popadla Teresu za tílko, abych ji z něj strhla. Ohnala se loktem a zasáhla mě do brady, takže jsem přistála na zemi a spodní ret jsem si skousla tak prudce, až mi z něj začala valit krev a okamžitě mi opuchl.

Tessa měla v očích výraz naprosté nepříčetnosti - vlasy jí trčely do všech stran a zatímco Thomas vykašlával písek a svíral se za břicho, postavila se a upravila si triko. ,,Tohle už nikdy nedělej, je ti to jasný?" promluvila ke mně, ruce zaťaté v pěsti. ,,Víš moc dobře, že si to zaslouží. Věděla jsem, že jsi na tohle moc měkká. Vstaň. Musíme se utábořit, abychom zítra časně mohli dojít do bezpečného útočiště."

 Potom už mi nevěnovala ani jediný pohled. Prostě luskla prsty a tím uvedla skupinu zase do pohybu, aniž by cokoliv řekla, a zmizela vepředu.

A tak jdeme. Ve rtu mi tepe a Thomas přede mnou skoro nemůže chodit, tak špatně na tom je. Snažím se potlačovat slzy, protože opravdu nestojím o to, abych získala další ránu, ale je to s každým dalším kilometrem horší a horší. Co s námi mají v plánu? O co tady zase jde?

 Všechny mé pokusy promluvit jsou rázem zaraženy a telepatie jako by z mé mysli znovu úplně vymizela. Jsem tak odkázána k naprostému mlčení - pravdou ovšem je, že nemohu ani přemýšlet. V hlavě mám totiž jen jeden velký zmatek, který sama nedokážu vyřešit.

Za setmění dojdeme až k horám, v jejichž úpatí se nachází jeskyně, kde se dívky očividně ukrývají již nějaký čas. Když se rozhlížím okolo, nenacházím bohužel žádnou možnost úniku - kdyby se rozeběhla, stoprocentně mě zastřelí dřív, než udělám pár kroků. Nemám se za co schovat - všude je jen poušť a skála, strmá a neprůchodná. Zdá se, že Thomas myslí na to samé, jelikož při pohledu na prostranství okolo mu poklesnou ramena. Pak ho dívky dostrkají do jeskyně a mně nezbývá, než je následovat. Když se ohlédnu, není po Newtovi a ostatních ani vidu, ani slechu. S nádechem vejdu dovnitř do jeskyně.

Uvnitř jsou další tři dívky, které neznám. Zřejmě zůstaly zde a staraly se o oheň - jakmile vejdeme dovnitř, okamžitě vstanou. ,,Tak co, máte je?" zeptá se jedna z nich. Má tmavou pleť a husté kudrnaté vlasy černé barvy.