Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

53.

Chci své vzpomínky zpátky?

V jistých chvílích si nikdo z Placerů nepřál nic jiného. Já jsem ten pocit nikdy nezažila - proč taky? Myslela jsem, že já své vzpomínky mám, a když se ukázalo, že jsou falešné, neměla jsem ani možnost uvažovat nad tím, jaké jsou tedy ty pravé. Jestli jsem někdy chtěla zpátky nějaké vzpomínky, byly to vzpomínky na Newta - a ty jsem taky dostala. Dostala jsem je, protože jsem si k nim probojovala cestu. A když mi Teresa chtěla vrátit vzpomínky na ZLOSIN, bránila jsem se, protože ať už jsem byla kýmkoliv, teď už tou dívkou nejsem. Jak by kdy Gwendolyn Cowellová mohla být Laurou? Jak by kdy Laura mohla být Gwendolyn Cowellovou?

 Ze všech těch věcí, co se odehrály, jsou moje vzpomínky to poslední, co mě trápí. Uvědomím si, že mi na nich ani nezáleží - nemám-li se kam vrátit, na co se na ně upínat? Důležité není to, co jsem cítila, ale to, co cítím teď. Důležití jsou lidé, co jsou v mém okolí nyní.

 Teresa nás zradila. Ať už ji k tomu ZLOSIN donutil nebo ne, musela jednat z vlastní iniciativy. Sama to řekla. Možná, že v době, kdy byla ještě ve městě, byla opravdu na naší straně - později už to však neplatilo. Rozhodně ne v momentě, kdy mi vrazila do zad tu injekční stříkačku.  Rozhodně ne potom, co ji  Krysák držel kolem ramen a ona se usmívala.

 Aris byl s ní. Nějakým způsobem s ní být musel, nějakým způsobem byl se ZLOSINem. Brenda taky, ačkoliv ta s Teresou nemá co dělat. Pokud Brenda, tak i Jorge - kolika lidem vůbec můžu věřit? 

 Neměla bych nikomu, jak řekla Brenda. Ale to není pravda. Věřím Newtovi. Věřím Thomasovi. Věřím Minhovi a taky Pánvičkovi. Nikomu jinému. Nikomu jinému - a už vůbec ne ZLOSINu nebo tomu, že bych jim dala možnost hrát si s mými vzpomínkami, již potřetí. 

 ,,Ani za nic," vyhrknu jako první a pak si odfrknu. Smích ze mě vychází nevědomě - pobaveně rozhodím rukama. ,,Děláte si legraci? Hrabali jste se mi v hlavě už dvakrát a pokaždé z toho vzešlo jen to špatné. Na mě už nesáhnete."

 ,,Ani na mě," přidává se okamžitě Thomas. ,,Mám vzpomínek dost na to, abych pochopil, že jsem nikdy nechtěl být v situaci, ve které jsem teď."

 ,,Ach, ano," povzdechne si Krysák. ,,Tys k tomu měl vždycky svérázný přístup, Thomasi. Naproti tomu Teresa vždycky chápala, že pro vyšší dobro je nutné udělat mnohé zlo. A taky že to, co je snadné, nemusí být vždy správné."

 Zabodnu do Teresy oči a ona vzdorovitě kouká na všechny, kteří to také udělají, jako by se snažila zachovat si i poslední zbytky hrdosti.  Brada se jí nepatrně chvěje a mně je zase na zvracení. Minho si odplivne.

 ,,Ale nebojte!" usměje se Krysák, jako by nám odhaloval vánoční překvapení. ,,Máte samozřejmě čas si to rozmyslet. Možná vaše rozhodnutí ovlivní několik následujících faktů."

 Krysák si důležitě odkašle a podívá se na své desky. A pak začne vykládat tu největší snůšku plopáků, jakou jsem kdy slyšela. 

 ,,Je mi velkou ctí vám, naší poslední naději, oznámit, že jste právě prošli labyrintovými testy a úspěšně přešli Spáleniště. Nesmíme zapomenout také na to, že jeden z vás získal pod kontrolu problematické části města, o něž jsme usilovali dlouhé roky, tudíž již nic nebrání tomu, aby ZLOSIN prosperoval tam, kde je to potřeba."

 Všichni znovu vrhnou pohled na Teresu, jejíž brada se už netřese, a Minho si znovu odplivne. Tak tohle bylo jejím úkolem? Proto ovládla město? Protože ho potřeboval ZLOSIN získat pod kontrolu? Potřeboval ovládnout i lidi, kteří byli v něm? Lidi jako Maddie, Steva a Davea?

 ,,Špíno," zasyčí Harriet.

 ,,Jste poslední nadějí lidstva a nesmíme si dovolit ji promrhat," pokračuje Krysák, aniž by komukoliv věnoval pozornost. ,,Nyní vás čeká zasloužený odpočinek, než začne nejdůležitější část celého výzkumu - vývoj léku, tudíž poslední fáze. Jeden z vás se stane hlavním kandidátem, čili nejúspěšnějším z obou labyrintových skupin, a právě on bude nakonec klíčem k nalezení léku. Myslíme si ale, že byste nejprve měli vědět, kteří z vás se k tomuto úkolu vůbec hodí... tedy kdo je imunní a kdo ne."

 Brenda se zamračí a já tak poznám, že se schyluje k něčemu, s čím nepočítala. Krysák mezitím vytáhne papír ze svých složek a spokojeně ho rozloží. Místností se rozlehne šum a já se střetnu s Newtovým pohledem. Připadá mi, že stejně jako já v něm i on ve mě nachází záchytný bod, protože se v tolika nových informacích nedokážu zorientovat.

 ,,Lauro," řekne Brenda a otočí se ke mně, sevře mě za rameny a velké hnědé oči má plné čiré paniky. ,,Prosím tě, ať teď uslyšíš cokoliv, ať se stane cokoliv, nedělej žádnou hloupost, slyšíš? Nesmíš udělat žádnou hloupost."

 ,,Co?" zavrtím na ni hlavou. ,,Proč bych děla-"

 ,,Seznam těch, kteří nejsou imunní," začne Krysák a já mám pocit, že se propadám někam, kde není světlo ani vzduch, když jeho odporným, namyšleným hlasem vysloví první jméno:

 ,,Newt."






         

 Thomas se zhroutí k zemi. Jeho stráž a Minho ho zvedají na nohy, ale zdá se, že je úplně dezorientovaný, úplně v šoku. Pánvička jen stojí s otevřenou pusou a dívky, které Newta neznají, ho zvědavě pozorují, jak čekají na jeho první reakci. Sonya se tváří nezvykle vážně a je bledá, jako by viděla ducha. Nemůžu si pomoct, ale něco na ní je mi šíleně povědomé. 

 Teresa si přitiskne ruku na pusu. Nevím, jestli je opravdu šokovaná, nebo to jen hraje, ale oči se jí naplní slzami - pak se podívá na mě. Stejně tak i Aris vedle ní a vteřinu na to taky všechny dívky, protože i ony viděly, jak mě Newt svíral, když mě našel s Teresou u jeskyně. Brenda mě skoro nadzvedne ze země, jak mě drží pro případ, že bych omdlela.

 Já ale necítím závrať. Necítím... nic.

 Není to takovéto nic, kdy je vám vše lhostejné. Ne. Cítím se, jako by se něco ve mně právě vypařilo - jako bych se já sama vypařila a zůstala tu stát jen prázdná skořápka. Mrkám na Newta před sebou a jedno to mrknutí se zdá jako věčnost. A vidím ho před sebou tak dokonale, jako by byl obrazem, jako by zamrzl a já na něj mohla zírat věčnost - zlaté rozcuchané vlasy, hnědé oči, ostré lícní kosti, rty, drsné ruce, dlouhé nohy. Slyším jeho medový hlas, skoro cítím jeho dotek.

 On tam prostě jen tak stojí a kouká se na mě a já se koukám na něj a všichni okolo nás se hroutí a pak Krysák s jasně slyšitelným uspokojením pokračuje ve čtení seznamu a pronáší další jméno. Nic, které se ve mně rozprostřelo, kupodivu nijak nereaguje - nerozšiřuje se ani mě nenutí lapat po dechu a kácet se k zemi. Proč taky? Všechno, co jsem v sobě měla, jako by už zmizelo.

 Nemám o co přijít. Nemá mě co dorazit.

 Newt je moje všechno. Co na tom dál záleží? Co dál záleží na tom, že další jméno, které Krysák pronáší, je moje?

 Jeho ledové Laura se rozlehne halou a šum ustane. Všichni přítomní teď zírají na to, jak stojíme s Newtem naproti sobě a nikdo z nás se ani nehne. Lindsay chlapce pustí a přitiskne si obě ruce na pusu - vidím, že usedavě pláče, ale nechápu proč a už vůbec nerozumím tomu, proč se u toho kouká na mě. Potom povolí i Brendin stisk - mluví ke mně, ale neslyším ji. Dívám se do Newtových nádherných hnědých očí a nedělám vůbec nic.

 A teprve v ten moment, po všech těch dnech a nocích ve strachu ze smrti, po všech zkouškách, intrikách, zradách a bolesti mi dojde, že nic nikdy nebude v pořádku, že žádný život po ZLOSINu a po testech nebude, že nedostaneme žádné šťastně až navěky, protože nic po tomhle už nepřijde.

 Protože Newt umírá. Protože já umírám.

 Protože oba umíráme.

- Nebudu to komentovat. Samotné je mi z toho do breku. Pls don't kill me.