Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

40.

Vzpamatovávám se déle, než by mělo být nutné. Do očí se mi nahrnou slzy a tak stojím zády k Minhovi a všem ostatním a snažím se přestat brečet. 

 Děsí mě, kde Teresa asi zrovna je, co s ní provedli. Děsí mě, že s ní možná neprovedli vůbec nic. Možná zůstala ve městě, dál předstírala, že je někým, kým není, a možná taky ovládla další raply a teď je na nás posílá. 

 Možná... možná Thomasovi nemůže pomoct nikdo. Totiž, jak by mu mohla pomoct Tessa? Je v ještě horší bryndě než my. Ji si vybrali... ani nevím k čemu. Jak by mohla udělat něco, díky čemu by Thomasovi bylo lépe?

 Jediný, kdo mu teď asi zvládne pomoct, jsou Brenda s Jorgem. Aris a Pánvička se motají okolo a dělají, co je třeba, zatímco já tu hloupě stojím a hledám pomoc tam, odkud žádná nepřijde.

 Nevím, proč něco nedělá Minho. Nebo Newt. Nejspíš to ale zvládají asi tak jako já.

  Rozhodnu se, že bych za nimi měla jít. Totiž... Za Minhem ne. Mám strach, že mě nepostřehne, až si k němu stoupnu, bude mě považovat za další křoví a rozmašíruje mě dřív, než se stačím nadechnout. 

 Podívám se do tmy a nejistě přešlápnu. Měla bych jít za Newtem. Není jako Minho - on se z úzkosti nevyseká agresí. Dusí ji v sobě - a už v sobě nese tolik bolesti, že dost možná brzy bouchne. Neměla bych být s ním?

 Tak proč je to pro mě tak těžké?

 Dojde mi to v okamžiku, kdy k něm dorazím. Nejistě se zastavím právě tak daleko, aby mě mohl vidět, ale taky v dostatečné vzdálenosti na to, abych nenarušila jeho prostor.

 Otázky. Visí mezi námi tolik otázek.

 Vidět ho tam tak sedět mi rve srdce. Taky se mi vybaví náš polibek v tom sále a najednou si připadám, jako by na žádných vzpomínkách nezáleželo, protože ať už se mezi námi dělo cokoliv, teď jsme zase na startu. Nervózně si hraju s prsty a potom si odkašlu. ,,Můžu... můžu k tobě?"

 Obrátí ke mně hlavu a možná se mi to jen zdá, ale vypadá to, že se chabě usměje, nicméně za chvíli je ten výraz ten tam a jeho tvář opět neprojevuje žádnou emoci. Kývne a jeho hlas je jako med, když tiše řekne: ,,Samozřejmě, že můžeš."

 Pomalu k němu přejdu a sednu si vedle něj na kámen. Obrátím zrak a zaměřím se na světlo z ohně. Nevidím kvůli dalším kamenům na místo, kde právě vytahují z Thomase kulku, ale nejspíš je to dobře. Děsí mě jen samotná ta představa. Zavřu oči a v duchu šeptám prosby, pořád dokola, jako by to snad mohlo něčemu pomoc.

 ,,Jsi v pořádku?" vytrhne mě z myšlenek Newtův hlas a já se na něj podívám a pozvednu koutky úst. Celý on. Poslední věc, na které záleží, je to, jak se cítím - ale on se na to stejně zeptá. 

 ,,Ne," zašeptám v odpověď a sklopím zrak na naše ruce vedle sebe. ,,Copak ty ano?"

 Hořce se uchechtne a zavrtí hlavou, až mu vlasy spadnou do čela. Potřeboval by ostříhat. ,,Frase, ani náhodou."

 Jistěže není. Kdo z nás je? Kdo z nás kdy ještě bude?

 ,,Nevím, co mám dělat," pronesu po chvíli ticha s očima přišpendlenýma k zemi, následně však vyhledám jeho obličej. Hrudník mi sužuje jediná myšlenka a mám pocit, že se brzy udusím, pokud se o ni s chlapcem nepodělím. ,,Měla jsem to být já, viď?" zamumlám tiše.

 ,,Cože?" nechápe Newt a zamrká na mě, načež se odtáhne a prohlíží si mě s větším odstupem. Jeho výraz vypovídá o tom, že vůbec nerozumí tomu, kam směřuji.