Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

8.

-Guys omfg. Ta písnička. ↑ Zaprvé dokonalost. Zadruhé mi tak sedla k momentální Newra situaci, až je to děsivý. A zatřetí... prostě je dokonalá!:DD (Jop, byla jsem trochu v přeslazené, děsně deep náladě, tak to berte s nadhledem:DDD)

-Doufám, že se vám bude kapitola líbit. A děkuju za všechny komentáře a votes.♥ No jo... Taky jste sama dokonalost, abyste věděli ☺ :DD

-PS: Málem jsem zapomněla přidat, protože jsem fangirlovala u novýho dílu The 100. (Je tu taky někdo, jehož Bellarke srdce prochází těžkou zkouškou?😢💔😂)

Čím dál jsem od chrápajících Placerů, tím větší ticho nastává. Vyškrábu se nahoru za Newtem na kopec, zastavím se a pozoruju jeho záda. Má ruce vražené v kapsách a kouká na začátek svítání za městem. Obloha se mění z tmavé na světle modrou. Udělám ještě pár kroků a dojdu vedle něj. ,,Neruším?" zeptám se a založím si ruce na hrudi, jako by mi snad byla zima. Jenže už teď se začíná zvedat teplota a za chvíli budu umírat vedrem.

,,Ne, já jen... musel na chvíli vypnout." Promne si kořen nosu a ruku vrazí zpátky do kapsy. Kmitám očima mezi ním a městem, za kterým se objevují první sluneční paprsky, a nutím se promluvit. Zavřu oči, polknu, pak udělám krok k němu. ,,Newte," oslovím ho nakřáplým hlasem a moje ruka skoro automaticky vyletí vzhůru, abych ho zachytila za paži. ,,To, co jsem řekla-"

Otočí se na mě a já stáhnu ruku a podívám se mu do obličeje. Najednou mě zachvátí panika. Chlapec vůbec nevypadá, že by se se mnou hodlal o něčem bavit. Vypadá tak... prázdně.

A mě dochází, jak moc je raněný. A můžu za to já.

,,Newte," zašeptám znovu.

,,Jsem v pořádku, Lauro," usměje se na mě Newt. ,,Jen jsem unavený. Nemůžu spát." Koukne na východ slunce a mě se rozbuší srdce třikrát tak rychle.

,,Já se tak moc omlouvám," chrlím ze sebe. ,,Prosím, jen mě poslouchej, ano? Jen... mě nech chvíli mluvit."

,,První já." Otočí se ke mně a v očích se mu zableskne. ,,Jsem v pořádku," zopakuje. ,,Za nic nemůžeš, dobře? Všechno, co jsi řekla, je pravda."

,,Neměla jsem to říkat," skáču mu do řeči. ,,Zvlášť tu část o tom, že nepotřebuju chůvu, jelikož oba víme, že neuškodí, když mě někdo přidrží, abych nezakopla."

Newt se uchechtne a dlouze se na mě zadívá. Srdce se mi pro změnu zastaví - zapomenu dýchat a trochu se ztrácím. Všimnu si mžitků před očima a prudce se nadechnu.

,,Newte," oslovím ho opět - ochutnávám jeho jméno na jazyku, hraju si s ním, zkouším, jak je známé a přitom podivně cizí. Udělám krok dopředu a natáhnu se po jeho ruce, opatrně, aby měl čas se odtáhnout - ale to on neudělá. ,,Chci, abys věděl, že jsem pořád tady. Nepřišel jsi o nikoho dalšího. Jsem tvoje kamarádka. Jsem stejná Laura jako kdykoliv předtím, já jen... jen potřebuju chvíli času."

,,Já vím," přikývne on, sevře mi dlaň a upře na ni pohled. Zkousne si ret a nakrčí čelo. Vypadá roztomile, jako žák u písemky, který nezná ani jedinou odpověď.

,,Ale je něco, co mi tajíte," vrtím hlavou. ,,Měl bys mi říct, co to je."

Zvedne ke mně oči, prudce, ostražitě. Pak se podívá směrem k Minhovi a povzdechne si. ,,Frasák," zamumlá.

,,Nic mi neřekl," říkám hned.

,,Řekl ti, abych ti to řekl já," odhaduje Newt. ,,A to je ještě horší. Podívej Lauro, máš pravdu - potřebuješ čas. Už všechno tohle je dost matoucí, že? A kdybych k tomu přidal ještě všechny ty věci, co se staly na Placu, když jsi přijela... měla bys pocit, že nevíš, kdo jsi."

Zarazím se a naprázdno otevřu ústa. Protože má pravdu.

Už teď jako bych to ani nebyla já. Lidi říkají, že jsem dělala věci, které jsem v životě neprovedla. Že jsem znala cizí lidi. Že jsem žila něco, co se nikdy nestalo.

Další informace by všechno jen zamotaly.

,,Ale já přece musím vědět, kým jsem," šeptám vyděšeně. ,,Nemůžu přece žít, jako bych neměla žádnou minulost. Já chci svůj život."

,,Čas," zamumlá Newt a pustí mou ruku. ,,Lauro, jenom tohle mi musíš dát. Musíš ho dát sobě. Pokud se ti paměť nevrátí, řeknu ti všechno, všechno ti vysvětlím, na všechno ti odpovím. Ale nechci tě zatím zbytečně zatěžovat. Musíme se dostat z téhle šlamastyky."

Přikývnu, nejsem schopná ničeho jiného. Musím si to pořádně nechat rozložit v hlavě a to bude chtít čas o samotě. Ten teď však nějakou chvíli mít nebudu.

,,Východ slunce je úplně čistý, nemyslíš?" zeptá se mě Newt, ruce zase v kapsách, zrak upřený k dalekým budovám. První paprsky už se mu třpytí ve vlasech. Hryznu se do rtu a sleduju jeho pohled. ,,Je to ironie, že? Každý ráno ti dává pocit, že můžeš začít znovu. První svítání ti dá sílu vstát a při západu jsi na tom zase stejně jako včera."

,,Zraňuje tě to," pronáším strnule. ,,Zraňuju tě,'' opravuju se.

Podívá se na mě a pomalu zavrtí hlavou, na tváři vědoucí úsměv. Natáhne prst a zastrčí mi vlasy za ucho. Bůh ví proč na vteřinu zatajím dech - znovu. A znovu samu sebe málem udusím.

,,Jsi živá," zašeptá Newt. ,,Frase, jsi naživu a to je všechno, na čem záleží."

,,Víš... Pokud chceš... Mě obejmout - můžeš. Nevadí mi to," vyhrknu.

Oh. To jsem vážně právě řekla?

Lauro! Ty mozek nepoužívající grinde!

Poznám, že se Newt upřímně baví, protože mu v očích začne radostně blikat. Přejede si jazykem po rtech, mě zaduní v hlavě a on zavrtí hlavou. ,,Jsi hodná, díky. Ale já si počkám."

,,Počkáš si na co?''

Jeho úsměv opět zesmutní. Obrátí zrak k tábořišti a mávne na Minha, který už uhasil oheň (bůh ví jakým způsobem) a začal budit ostatní kluky. ,,Pojď, měli bychom jít. Minho se nám proměnil v generála. Nerad bych dělal dřepy za pozdní příchod."

Odfrknu si. ,,Kopla bych ho do zadku, neboj."

,,Nebojím." Mrkne na mě. ,,A kopnout ho můžeš i preventivně."