Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

9.

-Lidi promiňte, že přidávám až dneska, včera jsem byla na plese a nějak jsem to nestihla. :D

,,Vstávejte!"

Minho chodí od člověka k člověku a pokud nezačnete do pár sekund reagovat a vstávat, nebojí se začít vám ječet do ucha a tahat vás za nohy. Se zavrtěním hlavou zachraňuju, co se dá, a budím Placery milejším způsobem. ,,Kluci," šeptám a strkám do těch dvou,kteří se drží za ruce. ,,Musíme jít dál."

Jeden z nich - Chester - otevře oči a zašvidrá na mě. Pustí ruku druhého hocha a zaškaredí se.

,,To je v pohodě," říkám a upírám na něj zrak, aby pochopil, že se nemá za co stydět. ,,Probuď ho, než přijde Minho a nasype mu na obličej písek."

,,Winstone." Třepu kamarádovi ramenem a snažím se nedívat na ránu na jeho obličeji. Mám strach, že se zanítí a začne hnisat. Nikdo z měďaků už nám nezbyl. Stáhne se mi žaludek a mám pocit, že se pozvracím, ačkoliv jsem nic nejedla. Jeff zemřel ještě v labyrinru, Clint nezvládl cestu tunelem. Jsou pryč.

Nikoho dalšího už ztratit nechci.

,,Winstone, vstávej. Opatrně," dodám, protože on sebou polekaně cukne. Zamrká a pak se na mě usměje. Pak se zachmuří a zvedne ruku, aby si ji přitiskl na bolavé místo. ,,Ne," zarazím ho a chytím jeho dlaň. ,,Nesahej si na to. Už se to zaceluje."

Sprostá lež.

,,Je všechno v pořádku?" ujišťuje se kamarád, když se zvedá na nohy.

,,Všechno je v nepořádku, jako obvykle, ale přežíváme. Chceš se napít?'' hážu po něm flašku, co mi dal Minho.

,,Díky," řekne. Pozoruje mě, zatímco pije. Něco v jeho výrazu mě znervózňuje.

,,Zajdu ještě za Thomasem,'' oznamuji, když ho spatřím sedět opodál. ,,Mohl bys zatím pomoct Minhovi všechno zorganizovat? Ať na lidi tolik neječí. Není dozor ve školní družině," ušklíbnu se.

Winston se zatváří nejistě, zamračeně kouká na Thomase, jako by držel v ruce bombu. ,,Nemyslíš, že bych měl jít s tebou-''

,,Jsem tu za minutu," houknu přes rameno a předstírám, že jsem ho neslyšela. Proboha. Jestli se okamžitě nepřestane chovat jako by ho ke mně přichytilo rychloschnoutí lepidlo, asi se zblázním.

,,Ahoj," říkám a sedám si k Thomasovi. Kývne, ale oči má přibodnuté k postavičce ze dřeva v jeho rukou - otáčí ji a pozoruje, prstem se snaží setřít rukou skrvnu od krve na jedné straně. Zachmuřím se, protože tuhle postavičku znám. Už jsem ji někde viděla...

,,Chuck," vydechnu a zaryju ruku do země, protože se mi zamotá hlava. Thomas přikývne, stále němý. Hypnotizuje figurku a otáčí ji čím dál tím rychleji, až mu vypadne a on ji musí znovu zvednout. ,,Zdálo se mi o něm," povídá mi potichu. ,,O tom, jak umřel. Kvůli mně."

,,Thomasi," zavrtím hlavou a ostře se na něj podívám.

,,A teď kvůli mně umře i ona. Protože jsem dovolil, aby nás rozdělili," říká chlapec a já se natahuji a svírám jeho ruku. Dotknu se přitom dřevěné hračky a zavřu oči. Představím si Chuckův úsměv a to, co by mi právě teď řekl.

,,Hele, Lauro, co zkoušíš? Pusť ho. Není blonďatej."

,,Au!" vykřiknu, protože mě šíleně zabolí hlava. Pustím Thomasovu ruku a přitisknu si prsty na spánky.

,,Lauro!" vyjekne Thomas. ,,Co se děje?" Už už otevírá pusu, aby zavolal ostatní, ale já ho zarazím.

,,Dobrý," vyhrknu a vydechnu. ,,Jen... asi migréna nebo co."

Thomas mě nedůvěřivě sleduje a já zavrtím hlavou a věnuju mu přísný pohled. ,,Nikdo kvůli tobě neumřel. Jsou jiný lidi, který si za to zaslouží trest."

,,Byl jsem jedním z nich," odpovídá kamarád a vrtí hlavou. ,,Jak mám vědět, co všechno jsem provedl? Jak mám vědět, že to, že lidi umírají, jsem předem nenaplánoval?"

Umlknu, protože to nevím. Nevím to, stejně jako to neví on, a nemám tušení, co bych na to měla říct. ,,Jaká byla jeho poslední slova?" šeptám s pohledem upřeným na dřevněnou figurku. Thomas se na mě podívá a já vím, že mám oči zalité slzami, když se ptám znova: ,,Co Chuck řekl jako poslední?"

Thomas chvíli nereaguje. Převalí si figurku v ruce a pak zamumlá: ,,Chtěl, abych našel jeho mámu."

,,Bál se?" ptám se, spodní ret se mi začíná třepat.

,,Myslím," odpovídá rozvážně Thomas, ,,že jo. Ale ke konci cítil jenom úlevu. Neměl toho moc, čeho by se tady chtěl držet, zvlášť potom, co jsi zmizela."

Zavřu oči a nechám slzy padat na zem. Popotáhnu a utřu si nos. ,,Měl tebe," říkám a usmívám se na něj. ,,Udělal jsi, jak nejlíp jsi mohl, Thomasi. Udělal jsi všechno správně."

,,Chybělas mu. Byl jediným z nás, kdo tvrdohlavě věřil, že žiješ. Zůstal pořád naladěný optimisticky - ten frasák mě chodil budit s tím, že jestli hned nevstanu a nepůjdu zkontrolovat, jestli jsi nám náhodou nenechala nějakej vzkaz v labyrintu, naflusá mi do bot." Usměju se a on se odmlčí a podívá se mi přímo do očí. ,,Měl tě rád, Lauro."

,,A já jeho," říkám. Natáhnu se pro Thomasovo tričko a otřu si do něj oči.

,,Hej, jsem snad ručník?" zachechtá se chlapec.

,,Pojď, ty velká chodící deprese," řeknu a vyškárbu se do stoje. ,,Dokončíme tohle a pak donutí zaplatit viníky."

Jeho pohled je tak odhodlaný a na chvíli i nemilosrdný, až mi naskočí husí kůže. A vím, že na pomstu dojde.

,,Tomu říkám vyhlídky do budoucna," prohlásí bývalý běžec a zvedne se. ,,A pak budeme žít šťastně až do smrti."

Jo. Možná.

Sejdeme se všichni zhruba uprostřed ,,tábořiště", kde se nacházelo ohniště. ,,Fajn," ujme se slova Minho, ,,pokračujeme poklusem. Máme dvanáct dní na to, abychom se dostali do toho frasáckýho bezpečnýho útočistě, ať už je to cokoliv." Následně se podívá přímo na mě. ,,Zvládneme to, vy bando línejch zadků. Je to jasný?"

Když se chystám přikývnout, ozve se křik. Táhlý, nekonečný jekot kdesi v dálce.

Všichni sebou cukneme a rozhlédneme se, ale kromě nekonečné pouště nevidíme vůbec nic. ,,Odkud to jde?" ptá se Aris a já se otočím o 360 stupňů, abych se pokusila určit směr, odkud řev přichází.

,,To je holčičí jekot," promluví Newt a já se na něj podívám.

,,Někdo ze skupiny B?" napadá mě.

,,Nebo Teresa," řekne Aris. Všichni se na něj otočíme a uvažujeme nad jeho slovy. V hrudi mi roste panika, protože mi dochází... dochází mi... Proč by to nemohla být pravda? Nic v tomhle frasáckým světě není náhoda.

Naplní mě úzkost. Tess? zkusím telepaticky, ale stejně jako kdykoliv předtím nedostanu žádnou odpověď.

Thomas zdá se zkouší to samé. A očividně je taky neúspěšný - zatne čelist a protlačí se kolem nás. ,,Musíme vyrazit," řekne jenom.

Vyměním si ustaraný pohled s Newtem. Ten se pak otočí k Pánvičkovi. ,,Tak pojď."

,,Buď opatrný," vypadne ze mě ještě. Newt mi věnuje přímý pohled do očí a kývne. ,,Ty taky."

Pánvička na mě zakmitá obočím. Nakrčím čelo a němě atrikuluju: co zase?

,,Lauro," zavolá na mě Winston. Přikývnu a přejdu k němu.

A dívčí křik stále neutichá. Jako siréna varující před vším, co se ještě má stát.