Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

31.

Projdu kolem Steva i Davea a zastavím se až vedle Maddie, která civí na obrovská písmena před námi. Táhnou se žlutými písmeny přes celou budovu. Za rohem jsem slyšet lidé, podle hluku, který vydávají, hodně velké množství lidí - s otevřenou pusou se podívám na mladou dívku po mém boku.

 ,,To je ono," pokývá mi a vlasy se jí přitom rozletí všude okolo. Automaticky si uhladím ty svoje a kousnu se do rtu. Pak se zhoupnu na patách.

 ,,Vážně si to nechcete rozmyslet?" ptám se a dost možná to vypadá, jako bych měla strach, což je... fajn, což je pravda. Faktem je, že mi rozklepou kolena a zpotí ruce. Nemůžu se  odhodlat udělat krok dopředu.

 Čekám, že se mi Maddie a kluci vysmějí, protože moje obavy musí bít do očí, nicméně oni zůstávají vážní a to mě vyděsí ještě víc. Maddie zavrtí hlavou, aniž by se na mě podívala. ,,Takhle zněla dohoda."

 ,,Vím," přikývnu a nic víc nedodávám. Potom mi na vteřinu - jen na malinou sekundu - probleskne hlavou myšlenka na to, jaké by to bylo, kdybych to prostě vzdala.

 Mohla bych jít s nimi, s Maddie a klukama. Mohla bych si zvyknout na život v tomhle světě, na život, který už jiný nebude. Mohla bych předstírat, že se nic z mé minulosti nikdy nestalo, a začít znovu.
Ale...
Ale. Je tu tolik ale. Ale co ostatní? Co moji přátelé, ti, kteří za mě riskovali život? Ale co s nočními můrami, které mě budou pronásledovat do konce života, ať už budu předstírat cokoliv, hrát si na kohokoliv? Ale co ty stovky otázek, co mám stále v sobě? Ale co pomsta? Ale co můj slib, že se vrátím ke skupině?
Ne. Nevzdám to. Po tom všem to nezabalím jen proto, že můžu. Mohla bych. Ale neudělám to.
,,Jsem vám strašně moc vděčná," řeknu a pokouším se působit co nejjistěji. ,,A kdybyste si to rozmysleli, můžete..."
,,My si to nerozmyslíme," uzemní mě Steve a já rozechvěle vdechnu trochu vzduchu a přikývnu.
,,Pak tedy... hodně štěstí," řeknu a Maddie se usměje, téměř smutně, a zavrtí hlavou.
,,Nám hodně štěstí přát nemusíš. V porovnání s námi ho budeš potřebovat o moc víc."
Opět se zmůžu jen na strohý pohyb hlavou, protože má pravdu. Nechci, aby viděli, jak moc velkou hrůzu mám z toho, co ještě přijde, jak mě straší má budoucnost. Zachvěju se, když se od nich odvrátím, a chtě nechtě pocítím taky téměř nepatrné vzrušení. Musím ostatní najít a říct jim o Terese, o tom, co mi pověděla.

 A pak pocítím... očekávání. Musím říct Newtovi, kolik věcí se mi vybavilo, kolik toho zapadlo do sebe. Musím mu sdělit, že jsem připravená slyšet pravdu, a pak už ho nenechám couvnout a vymluvit se.

A až se dozvím všechno, až všechno pochopím, budu připravená čelit tomu, co přijde. Po jeho boku. Po boku všech Placerů.
Po boku těch, k nimž patřím.
Zhluboka se nadechnu a řeknu Maddie a dvojčatům poslední díky. A jelikož říci sbohem mi připadá až příliš vážné, hledám v mysli něco, co bych řekla místo toho - nějaký příslib toho, že se ještě uvidíme. Maddie si však všimne mého vnitřního rozporu, proto mě nenechá žádné rozloučení vůbec vyslovit. Pouze na mě kývne. ,,Tak honem, ať ti tvoji přátelé neutečou."

Bez dalšího slova se obrátím a vyrazím pryč.

Ulice je plná lidí. Totiž, více než lidé jsou to raplové - desítky raplů na jednom místě. Připomíná to náměstí, ze všech stran obehnáno budovami, plné stánků a hluku. Uprostřed bývala nejspíš kašna, nyní už po ní zůstaly jen trosky přehozené kusem hadru, jenž s největší pravděpodobností býval americkou vlajkou. Vedle ní je rozvalený špinavý muž ve středních letech a brnká na kytaru, která má jen tři struny. Je to asi jedno, protože ať už hraje jakoukoliv příšernou hudbu, neslyším v okolním rámusu vůbec nic.