Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

15.

- Čtvrteční comeback! :D Tak jsem zpátky, určitě ne po moc dlouhé době, ale abych vám to vysvětlila, moje šíleně špatný období nejspíš skončilo a teď mě čeká to lepší, ve kterým budu psát jako drak, protože prostě musíte mít za sebou období, kdy nenapíšete ani čárku, abyste mohli vydávat romány. 

-Tahle kapitola je pro vás všechny, protože podpora, jakou mi vyjadřujete, je neskutečná, a celá energie, která doprovází tenhle příběh, mě nikdy nepřestane překvapovat. Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že se díky Vám tohle děje. (Ach jo, tady je zas někdo samá nostalgie, radši už mlčím, pojďme na další kapču:D)

Druhá bouřka je agresivnější než ta předchozí. Alespoň mě to tak tedy připadá. Na rozdíl od první zkušenosti totiž tentokrát neprší, jen fouká. Ačkoliv to je nejspíš slabé slovo. Mám pocit, že mě ten vichr každou chvíli odnese a nebudu mít nic, čeho bych se mohla zachytit. Newtova ruka mi vyklouzla hned potom, co jsme se rozeběhli - takovou sílu ten vítr má. Nevidím ani na krok, tak jen mechanicky pokračuju kupředu. Cítím se, jako bych na celé planetě zůstala jen já. A bolí mě nohy.

Při sprintu si uvědomuji svaly na lýtkách a každý další krok způsobuje větší pálení. Jsem za to ale ráda. Znamená to, že jsem naživu.

Blesk napravo ode mě osvítí krajinu. Nestačím ani vykřiknout, jen ve mně hrkne. Pak je zase tma. Pokračuj, Lauro.

A tak pokračuju.

Mhouřím oči a snažím se najít někoho dalšího, ale blesky svítí vždy jen na krátkou chvíli, nedávají mi možnost kohokoliv identifikovat. Nemám tušení, kde je Newt, Thomas nebo ostatní.

A pak-

Někdo mi přece jen byl nablízku. Blesk, který se snese z nebe stejně nečekaně jako ty ostatní, najde svůj cíl ve víru písku a tmy nalevo ode mě. Otočím tam hlavu a jsem svědkem toho, jak projede lidským tělem, rozsvítí ho jako žárovku a odmrští ho na mě.

Vykřiknu. V uších mi píská, v očích mám písek, na nohou mi někdo leží. Obracím osobu tváří nahoru. ,,Winstone," vyhrknu. Panebože. Panebože! Třepu chlapcem jako pomatená, zmocňuje se mě panika, křičím. ,,Winstone!"

V jeho zranění na tváři je spousta kamení a písku. Vypadá, jako by byl napůl vytvořený z hlíny a klacků. Oči má zavřené. Nedýchá.

Ječím. Kolem mě se snáší blesky. Nemám dost síly přestat s chlapcem třást a utíkat. Skláním se nad něj. ,,Promiň mi to," šeptám. Vzlyknu a zkouším to znovu. ,,Winstone!"

Blesky se chovají jinak než před chvílí. Metají kolem mě a mrtvého těla v mém klíně jako pomatené, několik naráz, během vteřin - jako na stupidní technopárty. Zvednu oči a vepředu spatřím další blesk zasahující cíl. Někdo se kácí k zemi.

Srdce mi přestane být. Sklopím oči k Winstonovu tělu.

Musím ho tady nechat, vím to a vím, že on by mi řekl, ať už koukám zdrhat, ale pocity, které se mě zmocňují, mi ani trochu nepomáhají. Je pryč a ani ho nemůžu pohřbít. Jako Chuck. Jako Alby. Jako Jeff...

Zatnu zuby a s výkřikem, který slouží spíš jako povzbuzení, se zvedám. Klopýtnu a málem zase ztratím rovnováhu - společně s dalším úderem blesku se však odhodlávám a vyrážím k postavám před sebou. Zakazuju si se ohlížet. Po tvářích mi stékají slzy.

Snažím se ostatní dohnat, ale nejsem tak rychlá. Nohy mi vypovídají službu, nedokážu ovládnout dech. ,,No tak," mumlám skrz zaťaté zuby. ,,No tak!"

Přiblížím se dost na to, aby mě viděli. Před nimi je totiž budova - nějaký sklad nebo hala, která nám poslouží jako úkryt. Čekají na mě. Pokouším se zrychlit, ale musím se vyhnout blesku, který udeří těsně přede mnou. Když proběhnu dveřmi do budovy a podlomí se mi nohy, mám pocit, že se co nevidět rozpadnu.

Newt si kleká naproti mě, pokládá mi ruku na rameno. ,,Zvládli jsme to," říká. Nevěnuju mu ale pozornost, protože za ním se všichni shromažďují okolo osoby zasažené bleskem...

,,Minho," vydechnu, odsouvám Newta stranou a protlačím se vedle Thomase. Rozklepou se mi ruce, pokládám je Minhovi na obě tváře a stírám mu z obličeje prach. Svírá mě taková hrůza, že málem ani nedokážu mluvit. ,,Minho," mumlám znovu. Stáhnu ruce a položím mu je na ramena. Každý ví, že na Minha jemné zacházení nezabere. ,,Ty neumřeš," oznámím mu a zatřesu s ním, podobně jako s bezvládným Winstonem před chvílí, třesu s ním tak dlouho a tak agresivně, až mě Thomas zaráží a strhává stranou. Dojde mi, že křičím a brečím zároveň. Proboha, Minha ne. Minha ne...

Jeho hluboký nádech a vytřeštěné oči mě dokonale zarazí. Všichni ztichnou. Minho a jeho rozčepýřené vlasy, které si hned upravuje, jsou teď středem pozornosti. Zasténá a hodí na nás zmatený výraz. ,,Co se frasně stalo?"

Během sekundy mu visím kolem krku.

,,Laura a stará známá krajková podprda," zachrčí Minho a já se odtáhnu a začnu se smát. Určitě mám na obličeji rudé skvrny a nepochybně mi teče z nosu, ale je mi to jedno.

,,Dovol mi ti připomenout tvoje vlastní slova," prohlásím, ,,'Těm bleskům se prosím tě vyhýbej.' Řiď se tím taky, jo?"

Minho se na mě zašklebí a rozhlédne se. ,,Kde to frasně jsme?"

Kolem nás je tma. Vstanu a otočím se na Thomase. ,,Jsi v pořádku?" ptám se a dotknu se jeho paže. Přikývne a když se pohledem zeptám Arise za ním, taky kývne. Vedle Newta stojí Pánvička. Usměje se na mě a já s úlevou kývnu.

A to... je všechno.

Nikdo další nezůstal.

,,Newte?"

 Nacházím hocha kousek stranou. Moje ruce mě neposlouchají, okamžitě mu je dávám na paže a doslova ho ohmatávám - snažím se zjistit, jestli neutrpěl nějaká zranění, protože on sám by mi to nepochybně neřekl. Zarazí mě, když se rukama hrnu k obličeji, a směje se na mě. Tak rozpustile a tak unaveně zároveň - jeho pohled říká: ,,Co to jako děláš?"

,,Co tvoje noha?" ptám se vážně a on se zaráží. Přistoupí ke mně blíž. Znervózní mě to - zatajím dech a zvednu oči. Nevnímám však jen nervozitu. Nevím proč to tak je, ale cítím se s ním v bezpečí. ,,Jsem naživu," říká mi. ,,Guty?"

,,Guty," vydechnu, očima zaseklá do těch jeho.

Je krásný. Chci říct - samozřejmě, že jsem si to uvědomila už dřív a jistě jsem o tom věděla i na Placu, nejsem přece slepá - ale to, co dělá Newta tak uchvacujícím, nejsou jenom jeho světlé vlasy, hnědé oči a hezké rty - je to i způsob, jakým se na mě dívá. Způsob, jakým mluví. Je to jako...

Zabolí mě hlava. Šíleně moc - zamrkám a trochu couvnu. Newt ke mně natáhne ruku-

Světlo.

V místnosti se rozsvítí. Přikryju si zrak rukou a zachrčím, několik dalších lidí vyjekne.

,,Zatraceně, chásko jedna, vy jste sem natahali bordela!"

Zamrkám a zvednu zrak nahoru - všimnu si, že strop je rozbořený a nad námi se rozprostírá další patro.

 A tam stojí lidé. Opravdoví lidé.

-Nejdementnější zakončení ever aka Gabriele to tentokrát nevyšlo aka byla jsem s tou kapitolou spokojená, než jsem usekla ten konec aka štvou mě vlastní konce kapitol aka vážně nevím, co to občas melduju. :DD