Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

50.

- Hello. It's me. Guys, první kapitola roku 2017 is here, i když ne na Nový rok, ale to je fuk, já slavnostně prohlašuji tuhle ff za nesmrtelnou, taaakže tu určitě po celý rok bude i tak. Je tu velká kapitola 50.! Vím, že je Fourteen Days podstatně delší než Another Girl, možná je to tím, že jsem druhý díl nepsala úplně dopředu a tak nějak jsem to zkrátka neodhadla. :D Nicméně nemějte strach, sami jistě poznáte, že se blíží konec - už jen 4 další kapitoly a jsme v cíli.

 - Přeji vám všem úžasný rok 2017 - spoustu zážitků, na které nikdy nezapomenete, lidí, kteří vás mají rádi a rozhodnutích, kterých nebudete litovat (viz čtení Fourteen Days). Hlavně myslete pozitivně a všechno půjde líp.♥

- Btw, u první kapitoly Another Girl naleznete odkaz na Youtube, kde jsem zveřejnila něco jako pokus o trailer. Berte to s rezervou, jen jsem měla delší chvilku, ale když už jsem to vytvořila, můžete na to mrknout, for fun. :D 

 - Strašně moc vám děkuju, že jste mi zpříjemňovali rok 2016 a doufám, že se budeme u kapitol scházet i v roce 2017. ♥ 

,,Co to děláš?"

To je to první, co ze mě vypadne. Spíš než panická hrůza se v mém hlase odrazí obavy, ale převažuje hlavně zmatenost - ostatně jako vždy. Natáhnu ruce před sebe jako stopku a pro jistotu couvnu, Teresa však více než dva kroky mým směrem neudělá - zastaví se a injekci drží směrem vzhůru tak, že vidím průhlednou tekutinu, kterou je naplněná. Lehce se zamračím, načež zkusím telepatii. Ani mě nepřekvapí zjištění, že nefunguje.

,,Tohle je konec, Lauro," oznámí Teresa, ale nezní přitom ani trochu výhružně. Soudě dle jejího výrazu to ovšem není ani jejím cílem. Mluví prostě konverzačně, jako by mi jen předkládala fakta, a já nemůžu uvěřit těm hloupostem, které mi sděluje. ,,K tomuhle jsi směřovala od začátku - tohle byl tvůj úkol. Splnila jsi, takže je načase všechno dát zase do pořádku a vrátit se domů."

,,Domů?" zopakuju zmateně. ,,A jaký úkol? O čem to mluvíš, Tereso?"

Pořád mám před sebou nataženou ruku pro případ, že by se ke mně rozběhla, a snažím se si utřídit myšlenky. Chce zabít Thomase a mě vrátit ke ZLOSINu. To je ono? Tohle má udělat? Tohle mám zastavit?

,,Přece o tom, proč tě vůbec poslali do labyrintu. Byla jsem u toho - prohlížela jsem si tvé myšlenkové mapy a plánovala ti proměnné. Sestavovala jsem s tebou tvůj falešný život tak, aby ti vyhovoval - jedináček s trochou přátel, aby ti chybělo co nejméně neexistujících lidí. Byla jsi u mého lůžka, než tam nahoru poslali mě. A víš, co jsi mi řekla jako poslední?"

Zavrtím hlavou, ne proto, abych jí dala najevo, že nevím, ale proto, že všechno, co říká, je příliš neuvěřitelné na to, aby to byla pravda. A přesto... bílé chodby, zářivé pláště, moje ruka čechrající Chuckovy vlasy dávno předtím, než jsem ho poznala na Place... Teresiny oči...

Vykřiknu, protože mě bodne ve spáncích, a stáhnu ruku, abych si ji přitiskla k hlavě. Teresa sklopí injekci a vyrazí ke mně - ihned ruku zase zvednu. ,,Ne! Drž se dál!" vykřiknu, čímž ji okamžitě přimrazím na místě. Vlasy jí vlají do obličeje, takže nevidím její výraz, když říká: ,,Tvým úkolem bylo překopat od základů původní plán. Nefungovalo to - klasické proměnné. Rmuti, já, Thomas... nic z toho nebylo dost a oni to věděli ještě předtím, než nás tam poslali. Já se to samozřejmě dozvěděla až po labyrintu. Byla jsi takový-"