Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

22.

Nikdy nedostanu odpovědi, probleskne mi hlavou o několik minut později, když utíkám chodbou za Brendou a snažím se přitom nezakopnout, protože nejsem zvyklá na boty, které mi dívka dala. Jsou příliš těžké a o číslo větší, což jsem v tom spěchu vůbec neřešila, ale teď vím, že to představuje problém, vzhledem k tomu, že já (ačkoliv nedobrovolně) utíkám pořád a v těchto botách mi hrozí tak akorát pořádný držkopád.

,,Honem!" Jorge na nás mávne a nechá nás proběhnout kolem něj. Zamíříme po schodech dolů a přes vlastní bušení srdce, co se mi odráží v uších, zaslechnu křik a skřeky raplů, kteří se k nám blíží.

Začalo to před chvílí. Vraťme se zpátky do pokoje...

Newtovy oči se rozšíří překvapením, nadechne se a zavrtí sebou, jako by ho polilo buď příliš velké horko anebo šílený chlad. Jeho výraz mi říká, že mám pravdu, že mi to konečně došlo - city, které jsem k němu chovala, nebyly přátelské. Potřebuju to od něj slyšet. Potřebuju, aby mi vysvětlil, co se mezi námi stalo.

Když otevře pusu, někdo začne lomcovat klikou.

Trhnu sebou leknutím, Newt vyskočí na nohy a Brenda vyrazí ze sedačky tak rychle, až mě přepadne podezření, jak vůbec mohla spát. Úplně vzhůru a při smyslech před sebe natáhne nůž a naznačí nám, ať jsme potichu. Přejde ke dveřím a nakloní k nim obličej.

,,Co se děje?" štěkne podrážděně, jako by ji otravovalo, že musela vstát z postele - mezitím nám ukazuje na dveře u televize a kýve na ně. Přeběhnu k nim a otevřu je přesně v momentě, kdy se z chodby ozve: ,,Bren, otevři ty dveře, dělej."

,,Heslo," zavolá dívka jako v té pitomé dětské provokativní hře a já mezitím šmátrám po vypínači, abych rozsvítila v malém prostoru, který předtím označila jako sklad.

,,Vede kolo přímou cestou z kopce na nádraží," zabručí mužský hlas a já jsem si jistá, že se jedná o Jorgeho - a nejenže mele úplné nesmysly, ale očividně to taky nezabírá, protože Brenda mu dveře neotevírá, jen soustředěně krčí čelo.

,,A?" dodává a Newt se přese mě nakloní, neboť usoudí, že potřebuju s nalezením vypínače pomoc - žárovka u stropu konečně zabliká a pak odhalí malý prostor... plný zbraní. Couvnu a civím na stovky nožů a pistolí přede mnou.

,,Smrt chytí toho, kdo přestane utíkat," pronese Jorge a Brenda konečně popadne klíče a odemyká mu - zřejmě jí konečně sdělil celé heslo. Muž vpadne dovnitř a zavírá za sebou šílenou rychlostí. ,,Všechno jde do kytek," oznamuje Brendě a ta na něj valí oči.

,,Co se děje?" chce vědět Newt, zatímco já netuším, z čeho mám momentálně mít větší obavy - jestli z paniky, co se odráží jak v Jorgeho, tak Brendině obličeji, nebo z faktu, že ve vedlejší místnosti byla celou tu dobu horda zbraní jako pro armádu. Nakonec dospěju k závěru, že důležitější je nebezpečí, které nám hrozí teď (ne, že by snad to, že mi Brenda nebo kdokoliv jiný mohl ve spánku prohnat hlavou kulku - nebo mě rozstřílet samopalem... sakra, to je vážně samopal?! - nebyl podstatný, ale rozhodnu se ho odsunout do pozadí) a zaujmu stejně odhodlaný postoj jako Newt. No, dobře, možná mi to trochu kazí moje nejisté koukání na něj.

Hlavně neutíkej beze mě, jasný? vysílám k němu pohledem a připravuju se na to, že se dost možná něco šeredně pokazilo.
...nebo spíš určitě.

,,Raplové," vyhrkne Jorge a trhne k nám hlavou, jako by úplně zapomněl, že jsme s Newtem vlastně taky přítomní. Přešlápnu si a přesunu pozornost k Brendě.

,,Říkalas, že na vás neútočí," namítám a ona se dá do pohybu - klekne si k posteli a vytáhne zpoza ní batoh, do kterého začne házet věci.