Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

5.

-Čáko studenti/vzdělanci/nepochybně premianti/nejvíc boží lidi na planetě, kteří jste rozklikli (a určo si i přečtete) Fourteen Days, (sakra to bylo ale oslovení:DD) přináším Vám další kapitolu! :3 Můžete to brát jako dárek ode mně za výzo (lepší než čokoška, co?:D)
(Ok to neberte vážně. Nic není lepší než čokoška.)
-Tak doufám, že si to užijete!♡

Winstonův hlas zní, jako by se chtěl rozplakat, když ho zase najdu a vezmu za ruku. ,,Děkuju, Lauro. Děkuju…"
,,Jo," vyhrknu, abych ho zastavila. Necítím se jako někdo, kdo si zaslouží vděk. Co to do mně vjelo, takhle se na Newta utrhnout? A ty moje řeči, že si na něj nevzpomínám… proboha. Nemám tušení proč, ale vybavit si jeho ublížený obličej není vůbec těžké. Těžší je spíš přijmout skutečnost, že jsem to způsobila já.
  Stoupáme po schodech, hlavu sklopenou pro případ, že by se znovu objevila ta hmota. Winston drtí mou dlaň. A pak-
Světlo. Prozáří tunel, osvítí kamenné schody, oslepí nás. Několik kluků vykřikne a odvrátí se, já však zírám přímo vzhůru, nechávám se oslepovat, užívám si teplé sluneční paprsky. Až příliš teplé. Rozmrkám mžiky a zaměřím se na Minhova záda. Stojí u poklopu ven, přešlapuje, dohaduje se s Thomasem. Newt nakukuje ven, protože je z chlapců nejvyšší. Mne si spodní ret. Podruhé za hodinu mi vynechá srdce. Pak opět přijde ta krátká bolest hlavy, díky níž se zapotácím. ,,Lauro!" vyjekne Winston a já se na něj otočím, abych mu nadala, že na mě upoutává pozornost. A spatřím ho ve slunečním světle.
Panebože.
Jeho tvář, dříve pokrytá akné a špínou, je nyní na jedné straně spálená, jako by vyžraná kyselinou. Druhá je na tom ještě hůř - obočí mu chybí, oko nemůže pořádně otevřít, v ráně má kameny a hlínu ze země, jak sebou po ní házel. Do očí mi vhrknou slzy. Když plakal, určitě to strašně štípalo.
Winston rozevře popraskané rty, zatímco já na chvíli zavřu oči a  urychleně si setřu slzu, co mi klouže po tváři. ,,Jak zlý to je?"
Neotevírám oči. ,,Je to… dobrý. Všechno je dobrý." Seberu se, podívám se na něj a natáhnu se po jeho ruce. ,,Pořád ještě jsi hezčí než Minho. Ale neříkej mu to."
Winston se smutně usměje. Děkuju bohu, že nikde poblíž není zrcadlo. Za tyhle lži se budu smažit v pekle.
,,Vykouknem ven," oznámí Minho a obrátí se na nás. Při pohledu na Winstona zatne čelist. Thomas se odvrátí. Newt pozoruje spíš mě než Winstona, jeho pohled mě přivádí do rozpaků. Možná jsem byla tvrdá a přehnala jsem to, ale stojím si za tím, že chůvu nepotřebuju. Téměř nezřetelně zavrtím hlavou a naznačím rty, ať všichni přestanou zírat. Newt odtrhne pohled jako první, nahlédne ven a během sekundy se vyhoupne do sluneční záře a zmizí nám z dohledu dřív, než se Minho vůbec otočí. Zalapu po dechu.
,,Newte!" jekne Thomas a vzápětí je taky pryč. Minho mi věnuje pohled ve stylu postarej-se-o-zbytek-těch-frasáků a šup - taktéž mizí venku. Civím za nimi a snažím se vzpamatovat.
Nakonec se obrátím na Winstona a ostatní stojící pode mnou. ,,Pojďme radši výš, nebo dopadneme…"
jako Winston.
,,…špatně."
Vylezeme o kousek nahoru a tam se zastavíme. Kluci se mezi sebou začnou tiše bavit. Winston na mě zírá a dál drží mou ruku, i když jsem od něj už tak celá umazaná - na světle vidím, že se jednalo o krev. Ale nepouští mě a já ho nechci deptat, tak ho nechám mě držet. Jen kdyby mi u toho tak nezíral do obličeje.
,,Lauro?" osloví mě pak.
,,Hm?" Koukám nahoru a přemýšlím, jestli se jim tam nemohlo něco stát. A co já tady pak s touhle bandou?
,,Takže… Tys na Newta vážně zapomněla? Jakože… úplně všechno?"
Když se snažím vymyslet odpověď, při které bych Winstonovi nenadala do slídila a idiota k tomu, připojí se k nám Pánvička. Vzdychnu a dlouze mrknu, abych chvilku nemusela sledovat jejich obličeje. ,,Jo," zašeptám pak. ,,Nejspíš úplně všechno."
Winston otevře pusu a chystá se promluvit, ale Pánvička ho předběhne. ,,Však ona si vzpomene," prohlásí a zírá mi do očí, jako by tam něco hledal. Následně sebejistě pokývá hlavou. ,,Některý věci člověk nezapomíná."
Vezme Winstona bokem za dalšíma klukama, zřejmě proto, že viděl, jak mě pořád držel za ruku, za což byvh mu byla vděčná, kdybyh ovšem nezůstala stát zcela opařená jeho slovy. Sleduju ho s otevřenou pusou, neschopná cokoliv říct a on se na mě ohlédne přes rameno a kývne. Říká tím jediné: ,,Vzpomeneš si."
Některý věci člověk nezapomíná.
Co to má ksakru znamenat?

Pomáhám Winstonovi se zabalit do prostěradla. Snažím se, abych se nedotkla jeho rány, ale je to těžké, vzhledem k tomu, že ta rána je… jeho obličej. Krom toho mi to nedrží. Zakleju, když mi moje dílo už asi po páté sjede k nohám.
,,Musíš to udělat takhle," ozve se za mnou a pak mi někdo vezme prostěradlo a dvěma pohyby z něj učiní provizorní plášť. Otočím se.
Je to ten nový kluk, pozoruje mě s nepatrným úsměvem. Otevřu pusu a v tom-
Jsem Aris, ozve se mi v hlavě jeho hlas. Teresa se zmínila, že se s tebou taky dá mluvit telepaticky.
Ohromeně na něj zírám. Tys mluvil s Teresou?
A odkud ji vůbec zná?
Pracovali jsme spolu... předtím, odpoví mi a já si uvědomím, že jsem k němu omylem vyslala i svou soukromou myšlenku. Zatraceně. Vůbec to neumím ovládat. Jistější asi bude přejít na normální konverzaci.
Opráším si ruce do kalhot a natáhnu k němu ruku. ,,Laura," představím se.
,,Aris," usměje se znovu a pátravě si mě prohlídne. Winston, který v tom prostěradle vypadá hrozně směšně, se na něj mračí. Nebudí však takovou hrůzu, jako dřív na Placu se sekáčkem v ruce.
,,Pokud tomu správně rozumím, tak… ty jsi něco jako pro nás Teresa? Jedinej kluk pro skupinu holek?" zeptám se ho.
Přikývne. ,,Ale ty… ty jsi prý přišla až po ní."
Taky kývnu. Minho už mi vysvětlil, že skupina B, ze které je Aris, prošla v podstatě tím samým jako my, akorát, že u nich byli jen holky. A Aris.
,,Je to zvláštní," prohlásí Aris a nakloní hlavu. ,,Myslím jako ty. My už dalšího kluka… nebo kohokoliv jako jsi ty, nedostali."
Pochopitelně jsem o tomhle už přemýšlela. Proč jsem po Terese přišla ještě já, ačkoliv skupina B už po Arisovi dalšího zelenáče nedostala? Nezamlouvá se mi představa, že jsem doopravdy jen nějaký pokus, experiment, jak říkal Krysák. S největší pravděpodobností to ale přesně tak bude - ať se mi to líbí nebo ne, ZLOSIN si na mě zkouší všechno, co se mu zlíbí… labyrintem počínaje. A to nemluvím o falešných vzpomínkách, o hrabání se v paměti a únosích.
Bez dalšího slova se začnu nabalovat do prostěradla, které původně bylo provizorním batohem. Nyní ale musí posloužit jako ochrana před ostrým pouštním sluncem číhajícím tam venku, jak nás uvědomili Minho, Newt a Thomas, když se vrátili zpátky k nám. Při žáru, který tam venku panuje, bychom brzy skončili jako chodící pečinky. Tak použijeme alespoň naše batohy z prostěradel jako... eh, pokus o ochranu? Zdálo se to jako dobrý nápad.
A já myslela, že to na sebe dokážu uvázat.
Povzdechnu si -  očividně jsem se pletla. Arisovy ruce mi odrhnou z obličeje prameny vlasů a pak už mi upravuje prostěradlo tak, aby tvořilo kapuci. ,,Hotovo," prohlásí a chvilku mi kouká do obličeje. Zamračím se na něj. ,,Promiň, já jen… zdáš se mi povědomá."
Zírám na něj. Plaše se kouše do rtu a ruce má náhle vražené hluboko v kapsách. Ošije se. ,,Proč na mě všichni tak koukáte?"
Všichni?
Obrátím se a hele - Thomas, Minho a Newt nás pozorují, jako bychom byli kýbl kuřete z KFC za poloviční cenu. Prvotním instinktem mi pochopitelně je na ně vyjet, co jim připadá tak zajímavé, jenže oni...
Prsknu smíchy a začnu se tak strašně řechtat, až sebou Aris polekaně škubne. Pokusím se přestat, vím, že je nevhodné se takhle chovat, zvlášť v naší situaci, ale nejde to. Bolí mě břicho. Přikryju si oči, snažím se uklidnit… Nakouknu zpoza prstu a záchvat smíchu se okamžitě vrátí.
,,Pardon, pardon, prostě jen-"
  Minho si založí ruce v bok. Newt si dá ruku přes pusu, ale i tak jde vidět jeho pobavený úsměv. Slova se ujme Thomas: ,,Dobrý, ne?"
Ještě jednou si je v tom prostěradle prohlídnu a pokusím se přestat uchechtávat. Zvednu palec do vzduchu - na nic víc se nezmůžu. Tenhle pohled do smrti nezapomenu.
,,Tak co?" otočím se na Arise a rozpřáhnu ruce, abych zachytila všechnu tu vznešenost. ,,Vyrážíme do klubů?"
Chlapec se mírně usměje a nabídne mi rámě. Třebaže ho neznám, chytím se ho s jistotou, která mě samotnou překvapuje.
Vyšlu tichý vzkaz k Terese. Doufám, že jsi v pořádku, Tess.
Špatná linka, ozve se po chvíli Thomas a já si pod nosem zakleju. Zatracená telepatie! To je snad ještě složitější než matematika.
Taky doufám, že je v pořádku, dodá kamarád.
Žije, řeknu povzbudivě. Ale to on ví.
Jenže být naživu a být v pořádku jsou úplně odlišné věci a my si to oba uvědomujeme.