Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

46.

Jdeme celý den a půlku noci, aniž bychom si odpočinuli, přičemž občas běžíme, abychom nahnali čas. Jsem tak unavená, že sotva zvedám nohy, a oční víčka mi klesají. Spím za pochodu, svírám Newtovu ruku a klopýtám čím dál tím častěji. 

 ,,To zvládneme," šeptá Newt. 

 ,,Zvládneme," přitakávám, ale s každou další hodinou tomu sama méně a méně věřím. Co chvíli přijde Jorge s vodou a nutí nás si loknout. Snažíme se pít tak, aby voda nějaký čas zůstala, nicméně flašky jsou již téměř prázdné a poušť je nekonečná - cokoliv připomínající budovu nebo bezpečné útočiště není v dohlednu.

 Mám příliš mnoho času na přemýšlení. Myslím na všechno to, co Newt dělal a říkal v průběhu druhé části a jak to všechno vlastně byly náznaky a vodítka, která jsem soustavně ignorovala. Když zpomalíme, položím mu hlavu na rameno a chvíli jdeme v objetí. Tiskne mě k sobě tak pevně, až se nám nohy pletou do sebe. Vtiskne mi rty do vlasů a pořád dokola opakuje: ,,Zvládneme to. Už je skoro konec."

 Potom myslím na Chucka. Na to, že kdyby se dostal z labyrintu a přežil tohle všechno, mohla jsem ho teď držet za ruku a nutit ho pokračovat v chůzi. Vzpomínám na to, jaký to byl pocit cuchat mu vlasy a smát se s ním těm jeho hloupým vtipům. Vybavuji si okamžik, kdy umřel.

 Mhouřím oční víčka proti ostrému slunci a nemůžu uvěřit, že je to jen několik dní od Winstonova polibku tenkrát v noci. Skoro jako by to byla věčnost, když ho blesk srazil k zemi a zabil ho...

V mysli se vracím ještě o kousek dál, na Plac, a procházím den za dnem, každou minutu, kterou jsem tam strávila. Přehrávám si Teresin smích, Albyho rozzuřený pohled, Gallyho ostrá slova. 

 Všechno je tak jinak. Jako by se srazily stovky vesmírů a smíchaly se v jednu zmatenou realitu - jak můžeme v jednu chvíli žít normální život, v další být v labyrintu a najednou se ocitnou na Spáleništi? Co je vlastně skutečnost? Čemu ještě můžu věřit?

 Chvíli zase utíkáme. V ústech mám sucho, vletěl mi do ní písek a tak kašlu, není to však nic platné. Poušť se dostala dovnitř mě a nemám se jí jak zbavit - jsme úplně bez vody, vysílení, ztracení.

 Ale nic není tak hrozné, aby to nemohlo být ještě horší, jak se vzápětí ukáže. Ve spáncích mě bodne a myslí mi projede chrčivý zvuk, jako by se někdo snažil naladit rádio. 

 Už je nemůžu zdržovat, Lauro. Nejde to zastavit... nejde to udělat jinak... 

 ,,Tereso?" promluvím, aniž by mi došlo, že mluvím nahlas, a zastavím se. 

 ,,Cože?" zeptá se Newt a taky zastaví. Zbytek skupiny si všimne, že nepokračujeme v chůzi, a Minho se otráveně otočí, aby nám vynadal, úplně zaprášený, zpocený a utahaný...

 Tereso, co je ti?

 Musím to udělat. Promiň mi to, promiň, já to musím udělat...

 Cítím, jak se mi hrudníkem šíří panika tak velká, že mi roztřese ruce. Co musíš udělat? ptám se jí a jsem si téměř jistá, že vzlyká. Sekundu na to je však její hlas vyrovnaný a klidný. 

 To hned uvidíš. A ty mi musíš pomoct. 

 S čím? Co se děje?

 ,,Lauro, jsi v pořádku?" ptá se Newt a přistupuje ke mně s nakrčeným čelem. Vrtím hlavou a zvedám ruku, abych ho umlčela.

 Teresa jako by se ostře nadechla. Řeklas, že mi věříš, pamatuješ? ozve se tiše.

 Zaváhám. Vím, že bych váhat neměla, ale mysl mi běží na plné obrátky. Tohle totiž nemá co dělat s důvěrou, má to co dělat se ZLOSINem... a v tomhle případě... 

 Pamatuju, odpovím tedy jen neurčitě.

 Tak teď musíš dělat, co ti řeknu. Jen mi věř. Všechno bude dobré. 

 A hned na to se vytratí.

 Tereso!

 Nic. Zůstalo po ní jen prázdno. Zděšeně zvednu vytřeštěné oči k Newtovi a zjistím, že hned vedle něj stojí Thomas, ve tváři bledý skoro stejně tak, jako když ho postřelili. ,,Teresa?" ptá se hned a v jeho hlase se mísí naděje a strach.

 Ruce se mi třepou, jako bych měla zimnici. Po zátýlku mi stéká pot. ,,Něco se děje."

 ,,Hele!" vykřikne ve stejný okamžik Pánvička a ukazuje někam do pouště. Nestačím ani zaostřit a to už Brenda ječí: ,,Mají zbraň!" 

 Chci se vrhnout k zemi tak, jak to dělají všichni ostatní, ale nakonec zůstaneme s Thomasem stát jako sochy, oba dva. Newt mě táhne směrem dolů a syčí na nás, ať se okamžitě kryjeme, nemůžu však odtrhnout zrak od osob, které se zničeho nic vyjevily uprostřed pouště.

 Postavy. Je jich nad deset, to nepochybně. Všechno jsou to dívky - v rukou svírají kuše, některé z nich dokonce pistole. Tváře mají zahalené šátky a vlasy jim vlají do obličeje, přes to všechno však nepochybuji o tom, kdo stojí v jejich čele.

 Thomas to taky pozná. Z jeho rtů splyne její jméno jako zbožné přání, jako by nemohl uvěřit tomu, že ji vidí... jako by se stěží držel na místě a nešel ji obejmout.

 ,,Tereso..."

 To, co však následuje, rozhodně není radostné shledání. 

 Spíš noční můra.

-Guys, víte, jak jsem pořád připomínala, že se  to brzo všechno pokazí? No, tak here we go. Je tu snad ta (alespoň pro mě) nejdůležitější část druhé knihy (teď mám na mysli druhou knihu původní série). Víte, co Teresa udělá v originální předloze... ale co přijde ve Fourteen Days? A jak v tom figuruje Laura? Už brzo se všechno dozvíte. Míříme do cíle, mimochodem, takže se zatím mějte a ahoj příští týden! <3