Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

32.

Někde na cestě ulicemi města, stále ještě poměrně zalidněnými podivnými, trochu hrůzu nahánějícími lidmi, kteří jsou nepochybně jen krůček od propadu do šílenství, se smířím s faktem, že jsem ztratila poslední šanci ostatní najít. Muž mě stále drží za paži a táhne mě za sebou, žena jde vedle něj. Ani jeden mi nevěnuje zvláštní pozornost, což je asi důvod, proč si dovolím začít potichu fňukat. Po tvářích mi stékají slzy a tak skoro ani nevidím, ale je mi to jedno. Co je tohle vůbec zač? Únos?

,,Chcete mě prodat ZLOSINu?" ptám se a otírám si slzy, abych získala alespoň minimum důstojnosti. Muž se ke mně ani neobrátí.

,,Ale zlatíčko," řekne, ,,vedeme tě k tvým přátelům, copak to není jasné?"

Odfrknu si. ,,Jasně."

,,Tohle je Marcus, mimochodem," prohlásí žena a ukáže na chlapíčka svírající mou paži. ,,A je to jeden z nejvýznamnějších lidí tady, takže jsi poctěna, že si tě vybral jako hosta na svou párty."

,,Hosta na párty magorů," odseknu a zakopnu o kámen na zemi. Jen tak tak stačím zase získat rovnováhu a už ze sebe sypu další slova. ,,A laskavě si to nechte - já vím, o co vám jde. Slyšela jsem o tom, jak chytáte děcka a posíláte je do ZLOSINu."

Chci pak dodat, že já už ZLOSINu patřím, tudíž mě k němu táhnou úplně zbytečně, nicméně... nevím, jestli by mi to vůbec mohlo nějak pomoct. Totiž – nebylo by to pak ještě horší? Mohli by za mne chtít výkupné, použít mě jako něco, co ZLOSIN chce – ačkoliv by se nemohli víc mýlit. ZLOSIN mě sem poslal. Proč by mě vykupoval zpátky? Nechal by je, aby mě zabili.

Marcus pokrčí rameny. ,,Jestli jsi chytrá, budeš držet jazyk za zuby a užiješ si párty, dokud budeš moct."

Vejdeme na další ulici a já se zarazím při pohledu na budovu přede mnou. Země pode mnou duní. Dveře jsou otevřené dokořán, všude se proplétají motající se lidé, slyším rytmickou hudbu. Zmateně otevřu pusu a vrhnu na Marcuse nevěřícný pohled. ,,To jako myslíte vážně?"

Beze slova mě dotáhne ke dveřím a kývne na ženu sedící na staré, rozviklané židli s cigaretou v ruce. ,,Ahoj, Doris." Popadne flašku, která ženě leží u nohou, a strčí ji ke mně. ,,Pij," nakáže.

,,Co to je?" vyhrknu.

,,Tvoje vstupenka."

Nakrčí čelo a zavrtím hlavou. ,,No tak to ani náhodou." Založím si ruce na hrudi a vzdorovitě na Marcuse zírám.

,,Jestli chceš dovnitř, napij se," ozve se Doris a na to na mě vyfoukne kouř, takže znechuceně ucouvnu.

,,Já ale nechci dovnitř," odseknu.

,,To není otázka volby," ozve se Marcus a já stačím jenom šokovaně vykulit oči, když mě popadne za čelist a násilně mi do úst vlije hořkou tekutinu.

V panice trochu polknu, potom zareagují moje končetiny – dupnu Marcusovi na nohu a vyplivnu tekutiny z mojí pusy do jeho obličeje. Blonďák zařve a se zaskuhráním si chytí obličej, načež mě upustí a stejně tak mu z ruky vypadne i flaška, která se roztříští pod námi. ,,Chyťte tu mrchu!" vykřikne. Chystám se otočit a dát se na útěk, ocitám se však tváří v tvář Doris.

Strká do mě a vrhá mě do dveří. Zarazím se o tancující lidi. ,,Bav se."

Dveře ven jsou přede mnou zabouchnuty dřív, než jsem schopna jakékoliv reakce.

Možná je to tím, jak je tu vydýchaný vzduch, možná za to může úzkost a panika, každopádně nemůžu dýchat.

S hlubokými nádechy a nedostačujícími výdechy se opakovaně snažím otevřít dveře, kterými jsem vešla dovnitř, nicméně moje pokusy jsou marné. Nemám dost sil na to začít nadávat. Ne, to je mi k ničemu - navíc během posledních čtyřiadvaceti hodin jsem si nadávek užila až až. Bůh ví proč mi záleží na mých vyjadřovacích schopnostech, ačkoliv se asi těžko najde někdo, kdo by je ocenil. Dav vířící okolo mě připomíná spíš zvířata než lidi.

Vidím muže, který do sebe doslova lije litry alkoholu z flašky a kroutí se do rytmu hudby. Vidím takových mužů desítky - většina z nich je jen o málo starších než jsem já. Dívky tancují na stolech. Křik.

V hlavě mi zní melodie písničky, která tu vyřvává, duní celým mým tělem a způsobuje migrénu. Polknu, opřu se čelem o stěnu a zavřu oči.

Nemůžu, pomyslím si do toho hukotu v mé mysli. Už nemůžu.

Zarazí mě další slova formulující se v mých myšlenkách. Slova, která svým způsobem přinášejí obrovskou úlevu.

Vzdávám to.

Jenže to já neudělám.

Ne. Teď se seberu a najdu východ z téhle budovy dřív, než se mě Marcus nějakým způsobem pokusí nabídnout ZLOSINu - který pochopitelně odmítne, protože jsem jen subjekt, protože takových, jako jsem já, mají celou řadu. A pak mě Marcus zabije. A to nedovolím.

Najdu východ ven, potom ostatní a pak společně dorazíme do bezpečného útočiště. A tam, v srdci ZLOSINu, pomstíme všechny ty činy, které na nás napáchali.

Pomstím Chucka. Winstona, Albyho, Zrta. Jeffa a Clinta. Pomstím se za dívku, kterou jsem byla. Za Newta.

Otevřu oči a obrátím se čelem do místnosti. Je obrovská a narvaná lidmi, u stropu se točí reflektor vydávající modré světlo. Muzika je tak hlasitá, až mám strach, že mi trvale poškodí sluch. Začnu se prodírat skrz dav a pomyslím si, že jen najít nějaké dveře nebo okno, kterým se dostanu ven, bude trvat celou věčnost...

Pak ho spatřím.

Nejprve myslím, že se jedná o halucinaci, čistý výplod mé fantazie. Záblesk známých blonďatých vlasů, úplně vzadu, na druhé straně místnosti. Zastavím a nechám všechny, aby do mě strkali, protože zamrznu a nedokážu jednat, nedokážu myslet.

To nemůže být pravda.

Jenže když zvedne hlavu, spatřím jeho tvář, ustaranou, strhanou, bez barvy - ale stále s těma nádherně hnědýma očima.

Svět se zastaví.

Našla jsem ho. Moje srdce se rozbuší tak silně, až se obávám, že celý můj hrudník doslova exploduje. Do očí mi vhrknou slzy.

Newt. Jediné, na čem záleží. Je tady. Našla jsem ho.

Našla jsem Newta.

Přinutím se začít jednat a jako šílená se rozkřičím.
Ječím jeho jméno a začínám si k němu razit cestu.