Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

23.

-Hej holá, omlouvám se, že přidávám s takovým zpožděním, nicméně sestra tu měla Švéda, tak jsem týden byla úplně mimo, a navíc absolutně nic nestíhám. Takže kapitola is here v úterý. Svět se zbláznil. :DD Užijte si ji a přežijte zbytek týdne :))

,,Co krucinál chtějí?" ptá se Minho a Thomas zamíří přes pokoj k nám. Kývne na Newta a dotkne se mé paže, zřejmě se mu ulevilo. ,,Všechno v pořádku?"

,,V rámci možností," pokrčím rameny. ,,Co u vás?"

Thomas přikývne a podívá se na Newta. ,,Tak se mi zdá, že se tady moc dlouho neohřejeme. Asi byste měli něco vědět."

,,Co jako?" ptám se a Thomas se nervózně kouše do rtu.

,,Tommy?''

,,Brenda a Jorge jdou s námi. Slíbil jsem jim za pomoc lék."

Otevřu pusu a Newt zakloní hlavu a vypadá, že ho to ani v nejmenším nepřekvapuje. Stejně se ale naštval, to je poznat, když promluví. ,,Ty pitomej frasáku," uleví si a ztlumí hlas do šepotu. ,,A jak můžeš vědět, že jim ZLOSIN ten přiblblej lék dá? Jen tak? Anebo že ho vůbec mají?"

,,Myslíš, že to nevím?'' odsekává Thomas a prohrabává si vlasy. ,,Nějak to zařídíme."

Newt si odfrkne. ,,Jasný," zabručí. ,,To je tvůj přístup ke všemu. Nějak se to udělá."

,,Jak to jako myslíš?" sykne Thomas a zatne čelist. ,,Promiň, ale tenhle přístup nás během několika týdnů dovedl mnohem dál, než vás za celý tři ro-"

,,A taky nás většinu zabil!" vyštěkne Newt a já se na něj prudce obracím.

,,Newte," vyslovím důrazně a zavrtím hlavou. ,,Dost," procedím k oběma chlapcům skrz zuby. ,,Není čas na-" pronesu, ale zarazí mě mé vlastní vyjeknutí, které následuje po leknutí způsobeném tím, jak raplové dorazili ke dveřím a začali do nich mlátit. Jsem ráda, že jsem předtím otočila klíčem, to však moc dlouho nevydrží. ,,Hele hele hele hele!" křičí žena na chodbě a ve dřevě se objeví první praskliny. ,,Frasně," zakleju a couvnu.

,,Tudy," ozve se za mnou Jorge a poklepe mi na rameno. Zamíříme k druhému východu z pokoje, který je mnohem méně honosný, ale větší než ten Brendin. Proženeme se kolem několika rozestlaných postelí a pošlapeme přikrývku, kterou někdo pravděpodobně ve velkém spěchu odkopl.

,,Vezmeme to tunelama," říká Jorge a Brenda přikývne. Pak se otočí k Thomasovi a ačkoliv ho sotva zná, je to on, na koho kývne, ne já nebo případně Newt. ,,Kryj mě zprava, jasný?"

A Thomas vedle mě nabije pistoli.

,,Děláš si srandu?" zhrozím se a v hlavě se mi perou myšlenky jedna přes druhou. Nemám šanci je nějak uspořádat, přesto vím jedno: ,,Jsou to lidi, Thomasi. Lidi."

Pistole mě plní nepopsatelnou hrůzou. Nevím proč. A samozřejmě, že raplové už nejsou lidmi a střílet po nich je... no, přinejmenším pochopitelné... ale nebudu už svědkem další smrti. Nebudu. Prostě ne.

,,Proboha, Thomasi, to není hračka," šeptám a on vydechne.

,,Já vím."

Nemám už čas přesvědčovat kamaráda o tom, co je a co není správné, ale doufám, že z mého pohledu vyčetl, jak moc doufám, že bude alespoň mířit na nohy. Proběhnu druhými dveřmi a vyrazím za Brendou.

Neběžela jsem poslední. Ale nějak se to stalo. Thomas nevystřelil ani jednou a teď je pár kroků přede mnou. Jorge se nachází zhruba uprostřed skupiny. A já jsem vzadu, boty mě zpomalují a je jasné, že zrychlit už nedokážu. Snažím se tedy alespoň nezpomalit.