Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

16.

-Ahojte, dneska je úplně šíleně hnusně, tak alespoň přidávám kapitolu a doufám, že přispěju k tomu, abyste měli lepší den:D

-A jenom tak mimochodem... taky tak milujete, jak má Laura milion různých představitelek a podob, páč vyberu vždycky gify, na kterých je jiná herečka?  #Stayoriginálbeztváře :DD

Stoupnu si před Newta, jak mi velí instinkt. To, že jsme našli další osoby, které dokáží utvořit smysluplnou větu (tudíž nejeví známky totálního magorství) ještě neznamená, že nejsou nebezpeční. Vlastně... vypadají všelijak, jenom ne bezpečně, pokud to na tu dálku mohu posoudit, a vůbec se mi nelíbí, že se nad námi tyčí a zírají na nás jako na krysy v krabici ve zvěrimexu.

Newt ovšem pochopitelně protestuje a zastrkává mě za sebe. Přetlačujeme se jako dvě malé děti a nakonec stojíme oba vedle sebe a vrháme na sebe uštvané a nespokojené pohledy, jelikož se nám nelíbí, že se ten druhý nechce stáhnout do ústraní. Naše paže se dotýkají, když se narovnáme a zatneme zuby, načež upřeme zrak směrem k nově příchozím. Uvědomujeme si, že je potřeba nedat najevo slabost. Vidím, jak se Newtova ruka zatnula v pěst a napodobím jej. 

Páni, úplně jako pan a paní Smithovi.

,,Kdo jste?" vykřikne Minho - stojí už na nohách a kromě jeho spáleného oblečení nejeví žádné známky toho, že by ho před chvílí zasáhl blesk. Jak je možné, že jeho rána nezabila, ale Winston byl mrtvý okamžitě?

,,Kdo jsem já?'' zvolá pobaveně jedna z postav a ze stínů vystoupí starší muž tmavší pleti. Tváří se, jako bychom byli otravná moucha, co ho večer nechce nechat spát. U díry ve stropě se shromažďuje víc a víc lidí. Vyměníme si s Newtem zamračené pohledy. Přestává se mi to líbit. ,,To vy jste mi vtrhli do domu, hermanos, takže otázky pokládám já. Kdo jste?"

,,Och, no tak," ozve se najednou dívčí hlas. Trhnu sebou a málem nevědomky udělám krok dopředu - dívčí hlas. Jak dlouho už jsem neslyšela holku, nepočítám-li Teresu v mé hlavě?

Tohle není Teresa, dojde mi vzápětí. A taky mi to potvrdí pohled na dívku, která dojde k díře, hodí k nám lano a sklouzne po něm dolů dřív, než se kdokoliv stačí vzpamatovat. Přistane přímo před Thomasem, který poplašeně couvne, což ji, zdá se, pobaví. ,,No nazdárek, cukrouši,'' ušklíbne se.

Cítím, jak se mi po tváři rozlívá směs zmatku a znepokojení.

,,Brendo!" vykřikne ten muž z druhého patra a krátkovláska zvedne zrak společně s námi ostatními a usměje se. ,,V pohodě, Jorgi. Vypadají jako kámoši."

Tmavší chlapík - Jorge - přejde k lanu a ačkoliv vypadá minimálně na padesát, sklouzne se po něm stejně hbitě jako dívka před ním. Brenda si nás teď výsměšně prohlíží. Zastaví se pohledem na mě a přejede zrakem moje boty, nohy (zvláštní pozornost věnuje mým kalhotům) a nakonec moje rozcuchané světlé vlasy. Zakloní hlavu, jako by se na mě koukala přes vitrínu, a pátrá v mém obličeji bůh ví po čem.

Newt se postaví přede mě a ona se na něj uchechtne.

,,Jak jste se dostali přes Spáleniště?" chce Brenda vědět a začne mezi námi přecházet jako na obhlídce trhu - halou se nese klapot jejích masivních černých bot. Vypadá, že se jí skoro chce poskakovat.

Moje obočí vyletí vzhůru a už tam zůstane.

Všude kolem nás je spousta harampádí a rozbitých, zaprášených věcí - Brenda dojde k dětskému kolu a zacinká na zvoneček. Pak se na nás všechny usměje, zatímco my jen mlčíme a bedlivě pozorujeme každý její krok. Panuje naprosté ticho.