Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

21.

Něco je jinak. Něco se mnou je špatně, nějakým hrozným, příšerným způsobem jsem se změnila. Nechápu, proč mi to dochází až teď. Nechápu, že jsem celou tu dobu zcela ignorovala jeden podstatný fakt - ZLOSIN ze mě udělal někoho jiného. Není možné, aby se mi hrabali v hlavě, měnili moje vzpomínky a moje osobnost u toho zůstala nedotknutá. Vedle v místnosti na mě čeká chlapec, který se z nějakého důvodu bojí o můj život mnohem víc než já sama - a já si ani nevybavuju, že bych s ním před Spáleništěm kdy promluvila.

Něco ve mně se zvrtlo.
Není mi víc než šestnáct a viděla jsem umírat svoje přátele. Stála jsem za sklem a zírala na Chuckovo bezvládné tělo - na tělo dítěte, které mi jako jedna z mála věcí přinášeli do života klid. Něco ve mně se zbortilo, když blesky začaly zasahovat Placery okolo mě - něco ve mně se napořád porouchalo, když jsem ze sebe odtlačila mrtvého Winstona a nechala ho ležet v poušti.

Vzlyky tlumím tím, že si skousávám ruku. Mám na ní rudé otisky vlasních prstů. Sedím ve vaně a kolem mě stoupá pára - jsem celá mokrá, voda je vařící a stejně se stále klepu.

Jsem úplně rozpadlá. Taková je pravda.

Tiše brečím, dokud už ani nevím proč, pak už jen sedím a zírám do země, taky proto, že mi dojdou slzy. Voda začíná chladnout, tak se rozhoduji začít něco dělat. Popadnu novou žiletku, kterou mi Brenda položila na kraj vany, a snažím se ze sebe udělat civilizovaného člověka. Přitom mi zase začnou téct slzy.

Nejsem dívkou, která kdysi chodila po chobě s ručníkem na hlavě a hulákala na mámu, kde má svůj odličovací krém - protože i tohle byl výmysl, i tohle byla lež. Nejsem nic. Jsem holka bez mámy, holka bez táty, holka bez školy a bez kamarádů a bez lásky.

Trvá mi strašně dlouho, než se konečně pořádně vydrhnu - voda už je skoro studená. Newt asi po hodině zaklepe na dveře a zavolá: ,,Lauro, je všechno v pořádku?"

,,Ano!" volám zpátky a koušu se do rtu. ,,Už jen minutu."

Za dalších dvacet minut vylezu ven navlečená v Brendině oblečení - kalhoty jsou mi trochu krátké, ale není to moc vidět. Newt stojí před dveřmi a okamžitě otevírá pusu, aby se mě zeptal, jestli jsem v pohodě - pravděpodobně ho však zarazí moje uplakané oči. Odvrátím zrak a on vydechne. ,,Lauro..." natáhne ke mně ruku, ale přeruší ho Brenda, která vstane ze sedačky. ,,No, to je dost," řekne. Buď si ničeho divného nevšimla, nebo je jí to upřímně jedno. Ukazuje na postel. ,,Budete muset spát spolu, hrdličky. Nebo si pro mě za mě jeden lehněte na zem, to je mi fuk. Každopádně, já budu na gauči."

Newt se na mě podívá. ,,Vezmu si věci a-"

,,Ne," zarážím ho neomaleně. Kousnu se do rtu. Nevím, co to kčertu zase bylo za spontánní reakci, ale potřebuju, aby zůstal blízko mě. ,,Totiž..."

,,Dobře," řekne on prostě, jako by dokonale chápal, co jsem se snažila říct. Zadívám se mu do očí a nepatrně pozvednu koutek úst v křivém, ale vděčném úsměvu.

,,Jdu se taky rychle osprchovat," oznámí Brenda a popadne nějaké oblečení. ,,Dveře jsou zamčené, tak nikam nechoďte - ani ven, ani k oknu, jasný?"

Přikyvujeme a ona jde do koupelny. Za chvíli slyším puštěnou vodu. Beze slova nechám Newta, aby mě dovedl k posteli a odhrnul mi přikrývku. Jako malé dítě potom vlezu dovnitř a zachumlám se pod ni. Ztuhlá čekám, až přejde k druhé straně a lehne si vedle mě. Drží se v dostatečné vzdálenosti, dává si pozor, aby se mě ani nedotkl. Přisunu se k němu blíž. Automaticky. Bez rozmýšlení.

,,Mám strach," šeptám, když ani jeden z nás dlouho nic neříká. Mám pocit, že usnul, dokud neucítím dotek jeho ruky na mé. Proplete své prsty s mými.