Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

33.

- Ahojte! Nová kapitola je tady, Newt je tady, Newra je tady, flashbacky a tím pádem i Chuck, Plac a young Newra je tady, čímž se dostávám k tomu, že je tady taky škola a doufám, že vám alespoň nová část zlepší náladu, když už nic.😊😂
- Přeju vám v novém školním roce mnoho úspěchů, hezké známky a pevné nervy.😊❤ Doufám, že nezapomínáte, jak jste úžasní!👑😊

Chceš zpátky své vzpomínky, Lauro?

Prodírám se davem tak prudce, tak intenzivně, s takovým odhodláním, že nikdo nemá odvahu - a ani šanci - mě zarazit. Slyším několik znepokojivých vyjeknutí a pár urážek, které však skoro ani nedolehnou k mým uším, jak pokračuji vpřed, za jediným cílem, s jedinou myšlenkou.

,,Newte!" Nevím, jestli mě už uslyšel, ztratím ho totiž z dohledu. V tom šíleném okamžiku, kdy moje tělo zcela pohltí štěstí, je to ale tak nějak nepodstatné. Je tady. Nic na světě mě nezastaví, dokud nebudu stát blízko něj, dokud neuslyším jeho hlas. Dokud neucítím jeho dotek a neobejmu ho tak silně, až ho málem udusím.

Chceš ty vzpomínky, Lauro, viď?

Nevnímám ten hlas, protože mám za to, že je můj vlastní, a protože ho přehlušují o moc hlasitější myšlenky.

Newt je tady. Jak je to vůbec možné? Marcus mluvil pravdu?

Je tady. Ach můj bože. Je tady. Je tady...

Ozve se však znovu, ten hlas, tentokrát hlasitěji, a donutí mě zastavit se přímo v momentě, kdy dorazím k Newtovi na vzdálenost pár metrů. Už ho zase vidím. Zdá se, že mě neslyšel. Baví se s někým... s někým mluví... Jorge.

,,Newte!"

Šokovaně se podívá mým směrem a po obličeji mu proběhne tisíc různých emocí-

Pokud je chceš... pak se připrav. Tohle bude bolet.

,,Ježiši. Ježiši, Lauro!" Rozbíhá se mým směrem a já cítím, jak něco ve mně povoluje. Zavalí mě strašlivá vlna tepla. Poznávám ten pocit. Poznávám ho, protože...

Záblesk. Přenesu se jinam, na jiné místo, na jiný čas. Plac. Chytám Newta za ruku v jídelně, tenkrát poté, co Minho s Thomasem přežili noc v labyrintu. Přitiskávám jeho rty na svoje, neohrabaně, vůbec poprvé.

Celé mé tělo zaplaví bolest, podlomí se mi nohy. Zachytím se cizí ženy a ta mě odhodí stranou, doslova. Pádluju mezi osobami, dokud mě konečně nezachytí ty jediné ruce, o které stojím.

,,Lauro." Mé jméno zní z jeho úst jako něco vzácného, jako něco křehkého a jako něco... nepostradatelného.

,,Newte." Do mého hlasu se vkrádá úleva, hrozí, že mě zaplaví...

Projíždí mnou další vlna tepla. Pak bolest. Záblesk a-

Stojíme proti sobě v koupelně a křičíme na sebe, jsem vzteklá, on je vzteklý, potom mě strhává k sobě...

A líbá mě.

Och bože.

,,Lauro, já myslel... myslel jsem, že jsi mrtvá. Proboha. Nikdy tohle už nedělej, jasný?" Jeho ruce mi přejíždí po obličeji... hlavou mi bleskne, jak mi položil dlaň na modřinu po Gallyho útoku na marodce před dobou, která se zdála být tisíc let.

,,Myslel jsem, že jsem tě ztratil..." šeptá a já se nutím promluvit.

,,Nikdy jsi mě neztratil," říkám a chytám ho rukama kolem krku, protože přestávám věřit vlastním nohám. Doslova na něm visím, když říkám. ,,Já jsem do tebe byla zamilovaná. Mezi námi... něco bylo. Vzpomínám si..."

Zamotá se mi hlava a upadám do prázdnoty, slyším ho ale ještě říct. ,,Já nikdy nezapomněl."

,,Ahoj."

Přerušíme s Chuckem konverzaci, která se stejně skládala spíš z hysterického pochechtávání, a obrátíme hlavu k osobě, která k nám přišla.

,,Ahoj, Newte," usmívám se na hocha a Chuck se začne podivně uculovat, jako bychom se zčistajasna ocitli v Disneylandu. Protočím na něj očima a on se zaculí, načež se začne sbírat ze země - seděli jsme totiž v trávě a pozorovali bezbarvou podvečerní oblohu. ,,Půjdu si už lehnout," oznamuje mi stále s tím výrazem, díky kterému mám chuť ho uškrtit.

,,Není na to ještě brzo?" povytahuju obočí. ,,Brány ještě ani nezavřely."

,,Uehm," pokrčí Chuck lhostejně rameny, ,,jsem nějak unavenej, víte? Tak dobrou."

Míří pryč a když se ocitne za Newtovými zády, otočí se ke mně a zvedne prst do vzduchu. Zafuním a pod nosem si zamumlám: ,,Pako.", načež Newt překvapeně zamrká. ,,Co?"

,,Co?" reaguju a odtrhávám oči od Chucka. ,,Eh, nic. Sedni si tady na... šlechetnej trávník a přidej se k mému bádání nad životem."

Newtovi zacukají koutky. ,,Děkuju pěkně, rád tvou nabídku přijímám." A jak řekl, tak udělá - sedá si ke mně a starostlivě se obrací k mému obličeji.

,,Co Gally? Nedělal potíže?"

Zavrtím hlavou a pokusím se z hlavy vytlačit myšlenky na Pánvičkovo varování. Celý den jsem jako na trní a teprve Chuckova přítomnost mě dokázala uvolnit. ,,Nechci na to teď myslet. Jestli to nevadí."

,,Samozřejmě, že ne," vychrlí rychle Newt. ,,Promiň, nemusíme mluvit o ničem, pokud to tak chceš. Nebo můžeme mluvit o něčem jiném, totiž... klidně mluv nebo neříkej nic, jak je libo."

Pobaveně se na něj podívám a on zčervená důsledkem vlastního metání slov. Sklopí hlavu a pro sebe se usměje. ,,To se mi moc nepovedlo."

,,Ne, já to pochopila, neboj," říkám se smíchem. ,,Kromě toho, vždycky mě potěší, když někdo mluví jako kulomet. Mám pak pocit, že v tom nejsem sama."

Zasmějeme se a já cítím, jak z nás obou padá napětí celého dne - vlastně celkové napětí toho všeho okolo. Nemyslím na to, že za chvíli budu muset jít pomoct s večeří ani na to, že jsme v labyrintu bez vzpomínek a cesty ven. Myslím jen na to, že jsem tady s tímhle milým blonďákem - a to už se zdá značně snesitelnější.

,,Ty se vůbec nezakoktáváš moc často," prohlásím a Newt se na mě zmatené koukne. ,,Víš, myslím tím, že jsi vždycky ve všem tak... sebejistý. Pokaždé najdeš správná slova. Dokážeš lidi uklidnit."

Odfrkne si. ,,Mám dvakrát tolik naplopáno v kalhotech než vy všichni."

,,No," zašklebím se a ironicky se uchechtnu, ,,víc než já rozhodně ne. A dřív než řekneš, že jsem holka, dovol mi ti připomenout, že Teresa je holka taky a nezdá se být... jako já."

,,Nikdo není jako ty," konstatuje Newt a jeho pohled vypovídá o tom, že to ani v nejmenším neměla být urážka.

Zavrtím hlavou. ,,Mám strach."

,,To my všichni," ujistí mě Newt.

Chytí mě za ruku a já zatajím dech. S pohledem upřeným na mé prsty pak prohlásí: ,,Pravdou je, že jsme jenom banda poseroutků. Pokud nás sem někdo poslal, abychom si statečně probili cestu skrz rmuty, dost možná už umřel nudou, když na tu bitku čekal."

Rozesměju se. ,,Možná je baví špehovat nás ve sprše."

,,No bezva. Takže nejenom že většina lidí tady jsou pubertální kluci, ale dokonce i ty máš hlavou plnou nemravných myšlenek..."

Ve smíchu ho praštím do ramene. ,,Hele!"

,,No co?" směje se on. ,,Je to pravda!"

Směju se a když se přestávám, zůstanu na něj tiše zírat. ,,Jak bych to tady bez tebe mohla zvládnout?" zamumlám a Newt se na mě vážně podívá. Chtěla jsem, aby to znělo odlehčeně, něco v mém hlase však způsobilo, že z toho vzniklo něco jako doznání. ,,Chci říct," opravuju se hned, ,,jak bychom to zvládli my všichni."

Newt přikyvuje, pouští však mou ruku a zdá se být ztracený ve svých myšlenkách. Chvíli na to se loučí.

Sedím sama na trávě v Placu a sleduju jeho vzdalující se záda.