Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

41.

- Ahoj všem! Jsem neskutečně ráda, že vám můžu přinést další kapitolu, tuhle kapitolu, a můžu k ní říct snad jen jediné: zasloužili jste se o to vy. Cesta Laury a Newta by  sem bez vás nikdy nedospěla. Jsme vám za to moc vděčná. Jste skvělí. 

- ...za případnou cukrovku se omlouvám.:D

Jakmile to řeknu, je to, jako by ze mě spadl kámen o velikosti Titanicu. Jako bych to chtěla říct už příšerně dlouhou dobu... což není tak úplně pravda. Zapomněla jsem. Zapomněla jsem na osobu, která pro mě byla na světě úplně ze všech nejdůležitější. Zapomněla jsem, že ho miluju.

Ale milovat jsem ho nepřestala. Ne, nikdy ne. Vím to, teď, když se ohlížím zpátky. Měla jsem k tomu blízko, k tomu, abych úplně vypustila všechny city, všechny střípky vzpomínek. Abych doopravdy zapomněla. Kdybych nebyla v jeho přítomnosti... kdyby mě od něj odstřihli... Asi bych na něj teď vskutku zírala jako na cizince.

Nevím, proč to neudělali. Nejspíš to byla prostě jen další proměnná. Nejspíš se jim prostě jen líbilo dělat mi v hlavě zmatek... působit Newtovi bolest. Při té myšlence mě přepadne ohromný vztek. Pořád myslím na to, co všechno mi vzali - ale co udělali jemu? On si vzpomínal. On nikdy nezapomněl, jak mi sám řekl. Každý pohled na mě, každé slovo, které jsem mu řekla, všechno bez toho, aniž bych o nás něco tušila, muselo působit jako rána pěstí do břicha.

Nikdo se takhle nebude chovat k osobě, kterou miluju.

Miluju ho.

Mám pocit, že tu větu ještě ani pořádně nedokončím a jeho rty už jsou na mých. Ne zoufale, ne hladově, ne vyprahle. Pomalu. Opatrně. Křehce.

 Celým tělem mi projede zamrazení. Popadnu ho kolem krku a on si mě vytáhne na klín, ruce mi omotá kolem pasu a sykne bolestí, když mu dosednu na jeho zraněnou nohu. Okamžitě se odtáhnu. ,,Ježiši, promiň, moc se omlouvám..."

,,Pšt," řekne on a zase mě k sobě stáhne. Brečí. Cítím jeho slzy na svých tvářích. Pak se smíchají s mými, protože i já se rozpláču. A tak se líbáme a je to snad nejslanější polibek v historii našich polibků - která je žalostně malá -, anebo možná úplně všech polibků, co kdy proběhly.

Odtrhne se ode mě dřív, než by mi bylo milé. Opře si své čelo o mé a chvíli tak zůstaneme, se zavřenýma očima, prostě mu sedím v náručí a náš dech se mísí a on pak pronese tu nejkrásnější věc, jakou jsem kdy slyšela.

,,Nemáš tušení, jak dlouho jsem na tohle čekal," zašeptá. ,,A nemáš tušení, jak moc miluju já tebe. Nemyslel jsem, že jsem něčeho takového schopný. Nevěřil jsem v nic jako je láska - ne na místě, jako byl labyrint. Ale pak jsi přišla ty," pokračuje. ,,A já si uvědomil, že ještě stojí za to pro něco bojovat - pro někoho, pro tebe. Pro to, abys mohla žít."

,,Abychom mohli žít spolu," zašeptám. Kousnu se do rtu a podívám se mu do očí, ohromená slovy, jeho pohledem, tím pocitem, co se mnou šíří. Je vůbec možné, aby to bylo skutečné? Pak se usměju. ,,Snad si vážně nemyslíš, že tě po tomhle někdy nechám se ode mě hnout na víc než dva kroky?"

Rozesměje se a já mu vjedu prsty do vlasů. Hraju si s nimi, když mi říká: ,,Právě jsem se ti upsal, co?"

Zase se směju, když spojuju naše rty. ,,Až do konce života."

Strašně dlouho mě potom jen tak drží. Od chvíle, kdy jsem se dostala z Placu, jsem se necítila tak bezpečně. Je mi zima, ale když mě svírá, nemyslím na nic než na to, jak krásně voní. Jak mě jeho vlasy šimrají na tváři, když mu tisknu rty do vlasů. Jak se mě dotýká na zádech a jak jsou jeho ruce drsné a pevné, takže vím, že mě nepustí, ani kdybych ztratila rovnováhu.

Sedíme mlčky, já bradu opřenou o jeho hlavu, on má rty těsně u mé hrudi. Jeho dech mě příjemně hřeje. Po chvíli oba určitě myslíme na Thomasovo zranění. Já tedy ano - myslím na to, že pokud umře, nikdy už nic nebude stejné. Že pokud umře, zcela určitě se zblázním... a ach bože, nevím, co to udělá s Newtem? Nebo s Teresou...

Zvednu hlavu a Newt se překvapeně narovná a podívá se na mě. ,,Asi bys měl něco vědět."

Tuší, že chci mluvit o něčem vážném, o něčem reálném, a pokusí se ještě chvíli předstírat, že jsme jen dva puberťáci choulící se k sobě ve tmě. ,,Máš tetování? Ukaž, chci ho vidět." Zašimrá mě rukama, jak předstírá, že ho hledá, a já se usměju a zavrtím hlavou. Přestane si ze mě utahovat a přes tvář mu přeletí ten tolik známý stín...

,,Myslím, že jsem mluvila s Teresou," sdělím mu.

Nechápavě nakrčí čelo. ,,Kdy? Ve městě?"

Zavrtím hlavou a kousnu se do rtu. Popadnu konec jeho mikiny a začnu si s ním hrát. ,,Ne," řeknu a polknu. ,,Telepaticky. Totiž, neodpověděla, ale bylo to, jako bych prostě cítila, že poslouchá..."

,,Aha," zhodnotí to chlapec prostě. ,,No a co jsi jí řekla?"

Zvednu k němu zrak. ,,Že je Thomas zraněný. Že mám strach. A že... potřebujeme pomoc."

,,Aha," zopakuje znovu Newt a zamračí se, jako by o něčem přemýšlel. ,,Ale říkala jsi, že ji ovládá ZLOSIN, nebo ne?"

Kývnu. ,,Já... nevím, co jsem si myslela. Ale možná ho nenechají umřít. Teda... doufám, že ho nenechají umřít."

To, co Newt řekne poté, mi vyrazí dech. ,,Všechny ostatní umřít nechali."

Zavřu oči a probleskne mi to myslí znovu, dnes už podruhé - Chuck na zemi, Winston v písku...

,,Hej, lásko." Cítím Newtovy ruce na obličeji. ,,Promiň. Frase, omlouvám se, nechtěl jsem..."

,,Ne, to je dobré." Zamrkám a chvilku se vzpamatovávám. ,,Máš pravdu. Proč by měli teď něco dělat? Asi je to blbost. Jen mě napadlo, že když je to Thomas, tak..."

,,Myslíš, že je to jejich oblíbenec?" zeptá se Newt.

,,Vlastně... jo. Přežil noc v labyrintu, Newte. V podstatě vás odtamtud dostal ven. Všechno, co dělá, nějakým způsobem přežije..."

,,To je fakt," prohlásí a nakoukne přes mé rameno směrem, kde hoří oheň. ,,Vždycky jsem myslel, že ten frasák má jen štěstí."

,,Každopádně mi neodpověděla," řeknu.

,,Cože?"

,,Teresa," připomenu mu. ,,Neodpověděla mi, když jsem ji požádala o pomoc. Takže to prostě tentokrát asi budeme muset zvládnout sami."

Newt zase upře zrak k ohni a jeho světlo se mu odrazí v očích. ,,Ne, my ne. Tommy to bude muset zvládnout sám."

Za necelé dvě minuty se k nám do tmy doštrachá Minho. ,,Jdu k vám," volá dopředu. ,,Takže cokoliv, co bych neměl vidět, okamžitě schovejte."

Poposednu na Newtovi, opatrně, abych mu znovu celou váhou nedopadla na zraněnou nohu, a otočím se tak, abych na nově příchozího viděla. Minho vypadá jako strašák do zelí. Vlasy i oblečení má plné klacků a listí ze křoví, které pravděpodobně likvidoval do teď. Nejspíš sebral všem býložravcům i poslední zbytky potravy, kterou zde ještě mohli najít.

,,Jen sem pojď, ty pako," vyzvu ho. ,,Poučení o tom, abych neotěhotněla, jsem dostala asi dvacet vteřin po tom, co jsem dorazila na Plac, takže žádnej strach."

,,Já se teda bojím," nedá se Minho. ,,Existuje totiž i mnoho jinejch způsobů-"

,,To stačí!" zarazím ho a mávnu rukou. ,,Dost. Zatracenej perverzáku."

Uchechtne se, ale ve vteřině je zase vážný. ,,Brenda říká, že už je hotovo."

Ztuhnu. ,,A jak to vypadá?" zeptá se místo mě Newt, očividně taky napjatý. Ani mě nemusí pobízet, ať vstávám - už jsem dávno na nohou.

,,No jak asi - vytáhla to z něj. A Thomas vypadá, jako by už dávno natáhl bačkory. Nebo jako že je brzo natáhne. Hodně brzo."

Ach jo, Minho. Ten si prostě nebere servítky.