Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

3.

Jsem ve tmě. Jako bych nebyla dost vystresovaná už ze samotného faktu, že mě donutili projít teleportérem (Jakže mu to říkali? PlaniTrans? Zní to směšně.), co mi nejspíš nějakým způsobem rozložil tělo na milion částí a pak ho zase složil, ještě k tomu přistanu někde uprostřed... ničeho.

Ano, abych to rozvinula - v jídelně se zjevil někdo od ZLOSINu (opět za neviditelnou stěnou, nutno dodat) a přikázal nám projít Plani-cosi-znělo-mi-to-jako-kytka-Transem, což byl prostě a jednoduše teleportér, a mě v tu chvíli došlo, že hranice šílenosti už zase přetáhla únesnou mez.

A teď... jsem nikde. Teda rozhodně jsem někde, ale kde, to nemám ani tucha.

Kolem vládne takové ticho, až mě na vteřinu přepadne strach, že náš všechny možná přenesli jinam, každého zvlášť - úplně slyším Krysáka říkat: ,,A pro Lauru tady máme malý, temný, zužující se prostor, kde stráví zbytek svého života."

Pak se však zblízka ozve Minhův hlas: ,,Jsme všichni?!"

Prošla jsem tím Plani-cosi krátce před Newtem a Thomasem, který byl poslední. Otočím se, abych se ty dva pokusila najít... a BUM - schytám to čelem přímo o druhé.

,,Zatraceně, Lauro," ozve se Newtovo zakletí.

,,Pardon," omlouvám se rozpačitě, snažím se sama sebe ujistit, že za ten divný pocit v žaludku nemůže jeho hlas, ale obecně nervozita z toho, co mě čeká.

Je to hovadina. Rozptyluje mě on.

,,Jsem poslední," křikne Thomas, pravděpodobně stojící kousek za Newtem. Otočím se zpátky tak, abych stála správným směrem. Počkat... který směr je správný?

,,Na jakou stranu teď máme jít?" zeptám se.

Pokud předtím bylo ticho, tak teď už nikdo snad ani nedýchá. Minho zanadává. ,,Frase, zatracený holčičí připomínky."

,,Ale vždyť je to-"

,,Tudy ne," prohlásí za mnou Thomas a následně na něco zaklepe. ,,Je tu zeď, nikam to nevede."

,,Tak zřejmě nemáme na výběr," řekne Minho a určitě u toho krčí rameny.

,,Nikdy nemáme na výběr," podotknu suše.

,,Můžeme už jít? Není mi tady nejlíp," promluví někdo a já roztáhnu ruce, abych prozkoumala prostor okolo mě. Dotknu se chladných, slizkých zdí a ucuknu. Pak zkusím zašmátrat před sebe - narazím na něco velkého a měkkého.

,,Lauro, kotě, přestaň mi sahat na zadek," požádá mě Pánvička. Okamžitě ruce stáhnu a on se ke mně nakloní a zašeptá: ,,Nech si to, až budeme o samotě, jo?"

Slyším jeho chrochtavý smích a vrtím nad ním hlavou.

,,Dobře, všichni mě poslouchejte!" vykřikne Minho. ,,Nevíme, co nás tam čeká, ale každopádně bude nejlepší to proutíkat. Nepředbíhejte se, nestrkejte do sebe, žádný panický ječení nebo změna směru, když na vás něco vybafne... a snažte se nespadnout frasáci, protože vás zvedat nikdo nebude."

Nastane ticho.

,,I ty jeden optimisto," podotkne trpce Pánvička.

,,Rozumíme si?"

Srdce se mi rozbuší hrozně rychle - tak milion úderů za minutu. Snažím se panicky neječet, jak mi právě nakázal Minho, ale neovládnu nohy, které samy od sebe udělají krok dozadu.

,,Fajn, čóni, běžíme!" zavelí Minho a já slyším, jak se všichni dávají do pohybu.

,,Počkat-" začnu s hrůzou, když se Pánvička přede mnou rozběhne.

,,Lauro, běž," sykne Thomas, jelikož se nehýbu.

Otevřu pusu na prázdno - snažím se mu říct, že jsem ztuhla a nemůžu se hnout.

,,Hej, Lauro," zašeptá Newt a položí mi ruku na rameno. ,,Je to dobrý, nic se neděje."

,,Zatím," vyletí ze mě skřehotavě.

Povzdechne si. ,,Dej mi ruku," řekne a já, protože nejsem schopná reakce, jen stojím a rychle dýchám. Natáhne se po ní sám a sevře ji. ,,Pojďme," řekne.

Jsem jenom krůček k záchvatu, ale zvládnu ze sebe dostat neurčité Hmhm. Newt se rozběhne, dává mi čas, abych se zvládla srovnat s jeho tempem. Thomas běží kousek před námi.

Potí se mi ruka. Cítí to Newt? Dech se mi zmírní a já se dokážu normálně pohybovat - zrychlíme běh a já brzy slyším, jak před námi oddechuje zbytek skupiny.

A ta ruka se mi pořád potí.

Potřesu hlavou, protože přemýšlím nad pitomostma - potřesu jí asi moc, protože se zamotám a klopýtnu na zdánlivě rovné zemi. Poruším u toho snad všechny pravidla, co Minho na začátku stanovil.

Zaprvé - vykřiknu. Newtova ruka mi vyklouzne a zákony fyziky jsou neoblomné. Porušuji pravidlo číslo dvě - padám k zemi. Je mokrá a slizká a já si nemůžu pomoct a začnu se hystericky rychle snažit vstát - do někoho přitom strčím. Další pravidlo v háji.

,,Lauro!" Newtův výkřik se smíchá s Thomasovým, pak už cítím, jak mě oba vytahují do stoje, čímž pravděpodobně porušují další z pravidel - zastavují běh a pomáhají mi. Nemám jim to za zlé, protože kdyby mě tady nechali a já se odtud nějakým zázrakem sama vymotala a pokračovala dál, zabila bych je.

V zápětí se k nám ale protlačí i Minho, kterého poznám, když se navzdory všem těm jeho pravidlům zeptá: ,,Jste v pořádku?"

,,Jo," kývu hlavou. ,,Díky," říkám pak k Thomasovi, který mě ještě pořád podpírá.

,,Jak dlouho myslíš, že budeme muset takhle běhat?" ptá se Newt Minha. ,,Takový tempo nemůžeme udržovat věčně."

,,Zatím jsem neviděl ani naznák toho, že by ta chodba měla skončit," zavrtí Minho hlavou.

,,No," ozve se Thomas, ,,ale konec mít musí, ne?"

,,To doufej," odsekne mu Minho. ,,Nehodlám svůj život strávit tady. Jsem moc krásnej na to, abych se schovával ve tmě."

,,Bože, prostě už-"

,,Vraťte se."

Netrvá mi ani sekundu, abych si uvědomila, že tohle neřekl nikdo z Placerů. Všude se zase rozprostře ticho, jak všichni zmlknou.

,,Slyšeli jste to taky, že jo?" zeptá se Minho. ,,Není to jenom v mojí palici?"

,,Pšt," sykne Newt. ,,Slyšeli jsme to všichni. Ticho, poslouchej."

Netrvá to ani dalších deset vteřin. ,,Měli byste se vrátit." Šepot. Unavený. Chladný. Trochu... nepříjemný.

,,Co?" zeptá se Pánvička a ostatní ho okřiknou, aby zavřel pusu. Čekáme, co nám hlas oznámí, aniž bychom se pohnuli.

,,Asi vás něco rozčtvrtí. Všechny... Ne, ne, všechny ne. Chtějí tu holku. Jojo. Ta holka je odlišná."

Slyším, jak se všechny hlavy otáčí ke mně. Polknu. Myslí tím opravdu mě? Nejspíš ano. Teresa už tady není, takže... takže co vlastně? Jsem teď hlavní cíl? Cíl čeho?

,,Hm, hm," zabručí si ten hlas ze tmy. ,,Být váma tak se vrátím. Čekají vás problémy. A tu holku obzvlášť."