Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

24.

 Ahojte všichni,

 chtěla jsem vám jen v úvodu sdělit, že s těmito kapitolami nejsem až tak úplně spokojená. Před přidáváním je vždycky desetkrát přepíšu, ale pořád to není tak úplně ono. Nicméně, nyní jsme dorazili do bodu, kdy se předvedu v celé své kráse - mysleli jste, že vám J. Dashner v TST zamotal hlavu? Tak to se připravte na mou verzi. 3:) :DD Snad se kvalita kapitol zase zvedne. Já v to tedy doufám a snažím se o to... asi jsem jen trochu vypadla z formy. Čas vyhoupnout se zpátky do sedla Gábi, c'mon!:D

 Mimochodem, tohle už je 24. kapitola. Neuvěřitelný. U čísel, která u Another Girl a Fourteen Days vidím, mi vždycky spadne brada. Proboha, vždyť na první kapitole Another Girl je už téměř 2K přečtení! To je... bože, prostě neskutečný. Můj počet followers se přehoupl přes stovku a to je pro mě zkrátka úžasná věc. Děkuju vám, že pořád čtete. Děkuju, že mám pořád mít z čeho tak nepopsatelnou radost. :) 

  ,,Ksakru."

Můj hlas se rozlehne tunelem, odrazí se od hromady suti a naplní tmu kolem mě. Zavrčím a popadnu jeden z kusů stropu před sebou, zatáhnu a zkouším ho odvalit stranou. Nehne se ani o centimetr. ,,Kruci!"

Kdyby alespoň zůstalo svítit světlo. Jenže jsem tady v naprosté temnotě a bojím se udělat krok, abych se úplně neztratila. Slyším ve svém dýchání náznaky přicházejícího pláče. Zmocňuje se mě zoufalství. ,,Co teď?' zašeptám a pak kopnu nohou do prázdna. ,,Zatraceně!"

Dostala jsem se z labyrintu. Přežila jsem setkání se rmuty. Zvládla jsem Gallyho. Byla jsem zajatá ZLOSINem. Přešla jsem Spáleniště. Vyhnula jsem se vraždící hmotě a bleskům, ohni a zbraním. Několikrát jsem se setkala s rapli. Vyrovnala jsem se s pozměněním mysli - dvakrát. Newt se mi chystal říct pravdu...

A teď umřu v tunelu, protože mě tady uvěznily sutiny, vedle kluka, vedle dítěte, které jsem sama zabila. Ach, bože. S hrůzou sleduju tmu, jako by na mě mohla zaútočit. Někde tam leží mrtvola. Zabila jsem dítě. Rapla, ale přece jen...

Vzlyknutí prořízne ticho. Přitisknu si ruku na pusu a opatrně vykročím dopředu. Svezu se na kolena a šmátrám rukama po zemi. Chci ho najít. Chci se mu omluvit.

Nejdřív mám za to, že jsem ztratila pojem o prostoru a proto ho mé ruce nanahmataly. Chvíli se motám v kruhu a vracím se zpátky, hledám dál... dokud mi to nedocvakne.

,,Panebože."

Narovnám se v zádech a vyskočím na nohy. ,,Panebože," řeknu znovu. Zarazím veškerý svůj pohyb a zmlknu.

On není mrtvý. Je někde tady.

 Se mnou.

,,Lauro," zašeptá ze tmy a já se zčásti roztřesu a zčásti zkoprním. Jak blízko je? A záleží na tom vůbec? Nemám se jak bránit.

,,Lauro."

,,Drž se zpátky," říkám, překvapená odhodláním a pevností v mém hlase. ,,Dokážu tě praštit znovu, jasný? Mám... Drž se dál."

,,Ha," dolehne ke mně a to odfrknutí se nese jako cinknutí zvonku. ,,Haha. Já tě neci šnížt. Mám tě dovéšť k němu."

,,Co?" vypadne ze mně. Obrátím se a pokouším se zjistit, kde se hoch nachází. ,,Ke komu dovést?"

,,Lauru, Lauru, Lauru," brouká rapl. ,,Máme dovéšt Lauru, blondíňku, neubližovat. Oh. Ojoj. Škjábl šem tě. "

Chodidlo bez boty mě zaštípe, když si uvědomím, že mě doopravdy poškrábal. ,,Kdo mě chce vidět?" ptám se znovu.