Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

38.

 -Ahoj všichni! Moc se omlouvám, že to teď tak trvalo, nicméně poslední dobou je to trochu krušné a já upřímně neměla na psaní moc myšlenek. Ale to se samozřejmě zlepší a já doufám, že už brzo budu mít FD úplně dopsané. Wow... šílená myšlenka. :D Doufám, že vás ještě bavím, a moc vám děkuju za všechny ohlasy - já vím, zase, opakuju se, dost už těch sentimentálností, ok, ok. Pojďme na další kapitolu... a po dočtení mě prosím neukamenujte, díky:D Love you all!♥

Newtova ruka mi pomalu vyklouzává.

Utíkáme, jak nejrychleji v přeplněném sále dokážeme, jak nejvíce se zvládneme rozpohybovat. Prozatím to stačí - Newt mi probíjí cestu, já se protahuji za ním a Minho se probojovává za mnou. Hudba už zase vyřvává, takže nemůžeme slyšet, jestli Jorge, Thomas, Brenda a Aris s Pánvičkou zvládli utéct, nebo tu taky uvázli.

Každopádně začínáme selhávat. Nedokážu Newtovu dlaň dál svírat a on už taky nestačí na všechny raply, kteří se na nás vrhají. Musím se chlapce pustit, vím to - ale strach, který se mě zmocní při představě, že se rozdělíme, mě nutí se ho držet dál.

 Dokud nejsem opravdu nucena stáhnout svou ruku k sobě.

 Ve vteřině jí máchám kolem sebe a tlačím se do davu, přičemž cítím Minhovy prsty občasně se dotýkající mých zad, jak se mě snaží popostrčit. ,,Rychleji, rychleji!"

 ,,Nemám kam!" vykřiknu, ale zanikne to v okolním jekotu, a pak mě někdo škrábne, zatahá za vlasy a kopne do nohy zároveň - vrazím do další osoby a odrazím se od hrudníku kluka, o němž bych si za jiných okolností myslela, že je zfetovaný. Mrká na mě a já se otáčím, abych našla Minha, ale ten... tam není. 

 Okamžitě obracím hlavu zpět a rozhlížím se, ale jediné, co zvládám vidět, je rudé světlo, které mě zalívá, a několik raplů, kteří se neustále snaží ke mně probojovat. Díky bohu se na nás nevrhl celý sál - většině zde přítomných jsme úplně ukradení, ze ZLOSINu nebo ne. Ale pár takových, co si ke mně nyní razí cestu, dost připomíná někoho se značným problémem s agresí. 

 ,,Ne," zamumlám a otočím se ještě jednou - zamotá se mi hlava. Z rudého světla mám podrážděné oči a sotva dohlédnu na vzdálenost větší než tři metry - oženu se po komsi pěstí, když se po mně natáhne. ,,Minho! Newte!"

 Nevidím je. Z čiré hrůzy z toho, že jsme se zase odloučili, že jsem opět zůstala sama, se mi rozklepou kolena. Motám se, nejdřív na jednu stranu, pak na druhou, potom se přetahuju s lidmi. Jejich jedinou zbraní jsou nehty, díkybohu, a s těmi si ještě poradím. Zdá se, že jsem se dostala do takového hloučku, který mi neublíží, ale ostatní se ke mně brzy dostanou a to už taková legrace nebude.

 Po tvářích mi začnou téct slzy. 

 ,,Mrcho!" zaječí mi někdo do ucha a já vykřiknu a stačím se jen bránit, když se po mně někdo ožene. Uskočím, ale vrazím do dalšího rapla a ten si to očividně nenechá líbit, protože doslova zavrčí. 

 A je to. Jsem mrtvá.

 Ne, nejsem. Překvapivě nejsem - kruci, jak já to dělám, že se tomu vždycky vyhnu?

 Tentokrát to není moje zásluha. Může za to...

 Thomas.

 ,,Oh, bože," vydechnu, jakmile ho spatřím, ušmudlaného, s oteklým obličejem, živého, a okamžitě se mu vrhnu kolem krku. Praštil toho rapla něčím po hlavě, myslím, že to byla sklenička, kterou předtím vytrhl jinému - a já po něm teď šlapu, jak se ke kamarádovi sápu.