Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

18.

Nebudu těmhle lidem věřit už ani slovo, dokud mi všechno nevysvětlí.

To je stanovisko, ke kterému dospěju hned poté, co se mě Brenda zeptá na labyrint. Co to má jako zase znamenat?

,,Jak to víš?" ptám se a vyskakuji naproti ní, abych jí viděla do obličeje a taky abych měla pod kontrolou její nůž. Veškerá nedůvěra, kterou jsem se snažila jakž takž ignorovat, se dere napovrch, umocněná tím, že se mi dívka už zase vysmívá. Zvedne koutky a začne se uculovat tomu, jak se před ní tyčím a snažím se působit nebezpečně.

,,Jak víš o labyrintových testech?" procedím skrz zuby, ani ne tak kvůli odvaze jako spíš kvůli vzteku. Její posměch se mě dotýká. Možná proto, že je to jediná holka kromě Teresy, se kterou jsem za hodně dlouhou dobu mluvila a čekala jsem... Nevím, třeba víc porozumění, vzhledem k našem stejnému pohlaví?

Taky je ale možné, že to je jediná věc, kterou máme společnou.

,,Uklidni se, bloncko,'' zvedne ruku do vzduchu na znamení míru a zamračí se. ,,Jakže se to jmenuješ?"

,,Já se ptala první a dokud neodpovíš, neřeknu ti absolutně nic."

Brenda zavrtí hlavou. ,,O labyrintových testech ví každý, prokrindapána. Samozřejmě, že se to dlouho drželo v tajnosti, ale něco tak velkého jen tak neskryješ. Jasný?"

Prohlížím si ji a koušu se do rtu, nerozhodně se houpu na patách. ,,Jsem Laura," vypadne ze mě nakonec a potlačím chuť dodat: ,,A jsem úplně natrvdlá."

,,Laura," zopakuje Brenda a natáhne ke mně ruku. Je překvapivě čistá a nehty má dokonale zastřihlé - zastydím se, když do ní vkládám svou ušmudlanou dlaň se stopami písku a krve. ,,Brenda. Těší mě."

,,Nejsem si jistá, že můžu říct to samé," hesnu a potřesu jí rukou. Ona se znovu usměje a nakloní hlavu za mě. ,,No jo, promiň za ruku tvýho přítele. Barkleymu už trochu šplouchá na maják." Věnuje mi pohled se zakmitáním obočí. ,,No, to nám všem, ale jemu už trochu víc, jestli chápeš."

,,Není to můj přítel," vyhrknu.

,,Barkley?"

,,Ale huš," otřesu se a Brenda se zasměje.

,,Je roztomilej," pokrčí dívka rameny a zamává na Newta, který na nás kouká z druhé strany místnosti. Odvrátím od něj pohled a zamračím se na Brendu.

,,Má roztomile zlomenou ruku, mimochodem," připomenu jí.

,,Klid," chlácholí mě krátkovláska. ,,Už jsem řekla, že to zlomený není, a navíc mu ten druhej krasavec určitě vyjedná léčebnou procedúru. Kromě toho... Jorge je dobrej chlap a já myslím, že už mu taky došlo, jak si můžeme být vzájemně prospěšní."

,,Úžasný," zabručím a otočím se k Brendě zády. Na druhém konci místnosti stojí Minho a když se setká s mýma očima, nenápadně zvedne prst a začne ukazovat na Barkleyho za sebou a naznačovat pusou slova. Přimhouřím zrak a snažím se mu něco porozumět - když začne předvádět svalovce a zamračený obličej, začnu prudce vrtět hlavou, protože mám strach, že tentokrát už vážně přijde odezva. Minho se ušklíbne a rukou naznačí, jak si stíná hlavu. Protočím očima.

Brenda se zdá zase plně zaujata svým nožem, jako bych vůbec neexistovala. Otráveně zamířím pryč od ní. Nejblíž ode mě se objeví Aris. ,,Zvládáš to?" ptám se ho a kontroluji popáleninu, kterou má na ruce. Přikývne a já se na něj usměju. ,,Adam umřel," říká mi a já zavírám oči a koušu se do rtu. ,,Winston taky," šeptám.

,,Pánvička to nenese dobře," říká mi Aris a kýve hlavou na tmavého hocha, který sedí sám v tmavším koutě, kde skoro nejde vidět, jako bych snad já měla být tou, která ho uchlácholí. Zvedne se mi žaludek a nervózně si křupnu klouby. Zhoupnu se na patách. Pak s povzdechem vyrazím za ním.

,,Hej," zamumlám a svezu se na zem za ním. Chlapec se na mě ani nepodívá. Nevím, co mám říct. Neexistují slova, kterými bych mohla popsat, jak je tohle všechno nespravedlivé. A než si to stačím uvědomit, do očí se mi taky derou slzy.Zatraceně, jak mám zkusit někoho uchlácholit, když nedokážu mít kontrolu ani sama nad sebou?

,,Nebreč, Lauro," promluví Pánvička a stáhne si mě k sobě do náruče. Jemu samotnému přitom taky tečou po tvářích slzy. 

,,Já... Winston-" začínám, ale on mě umlčí.

,,Pššt," říká. ,,Nemusíš o tom mluvit."

Ale já chci. Potřebuju někomu říct, jak mě tíží fakt, že jsem byla poslední, kdo Winstona držel v náručí. Že jsem to byla já, kdo nechal jeho tělo napospas bouři a poušti. Že to mě políbil a že to já odmítla políbit jeho. Potřebuju ze sebe dostat tohle všechno, potřebuju to vykřičet a potřebuju slyšet, že to bude dobré.

Pánvička ale nic podobného neusnese. Mlčím tedy a nechám ho mě držet. Sedíme tam takhle potichu skoro dvacet minut - neodvažujeme se ten klidný okamžik narušit. Jako čest všem padlím.

Pak se do místnosti vrací Jorge a Thomas. Vyskakujeme na nohy a já kontroluju, jestli třeba Thomasovi nechybí ruka nebo noha. On ale vypadá v pořádku. Nepatrně na mě kývne - úlevně vydechnu a zamířím k němu a Jorgemu. Třebaže mám ze staršího muže respekt (už jen kvůli faktu, že je starší), nedávám to najevo. Nebudu si hrát na kamarádku, dokud nebudu mít proč. Zatím tak akorát skoro zlomili Newtovo zápěstí - to není zrovna způsob, jak s někým navázat přátelství, natož tak se mnou.

,,Tak co?" vybafnu na Thomase a vedle mě se vzápětí postaví taky Minho, na tváři úplně stejný vzdor jako já. I on Jorgeho plně ignoruje a kouká jen na Thomase. Ten si nás oba prohlédne a obrátí hlavu k Jorgemu, který kývne.

,,Zůstáváme," oznámí nám Thomas klidným, ale rozhodným hlasem. ,,Jorge nám poskytne ochranu a přístřeší. Vyspíme se a zítra budeme pokračovat dál."

,,Jen tak?" ozve se Newt a postaví se z mé druhé strany. Podívá se na Jorgeho. ,,Co z toho budete mít vy?"

,,Chytrej chlapec," usměje se Jorge. Mávne na Brendu a ta se protlačí k němu. Stojí tak přímo vedle něj, když nám Jorge všem oznamuje: ,,Myslím, že až se dáte trochu do pořádku, měli bychom si spolu promluvit."

-Hej holá, mám víc štěstí než rozumu, tuhle kapitolu jsem málem celou ztratila - naštěstí se mi povedlo nastartovat tablet, kde jsem ji měla uloženou:D 

-Jinak pardon za to zakončení, jako obvykle mi to jinak prostě nevyšlo:D Kapitola nic moc, ale s dalšími jsem už poměrně spokojenější - máte se na co těšit 3:) :DD