Fourteen Days (TST fanfiction CZ) ✔

51.

Bolest v zádech připomíná spíš pálení - celým tělem se mi šíří intenzivní žár, postupuje ze zad do všech stran, zachvacuje mě úplně celou - rozječím se a kopnu do Teresy s takovou silou, že pustí stříkačku, zanechá ji v mých bedrech a spadne na zem. Popadnu injekci a jedním trhnutím ji vytáhnu - působí to, jako bych si z těla vyškubla nůž. Teresa mi do oběhu stačila vpravit jen zhruba čtvrtinu obsahu stříkačky a já zbytek okamžitě vypouštím do písku. Žádné vzpomínky mě nezaplavují, když si lehám na záda a snažím se vyrovnat s pocitem, že hořích. Žádné mě nezaplavují ani poté, co bolest pomalu ustává.

,,La-auro," zaskřípe Teresin hlas. Dívka leží na břiše jen metr ode mě, vlasy rozcuchané, ret krvavý - možná jsem ji zasáhla, spíš si ho ale rozkousla sama ve vší té strkanici, co se tu seběhla. Pokud předtím nebrečela, pak teď už rozhodně pláče - slzy se jí valí po obličeji a na mokré tváře se jí lepí písek a vlasy. ,,Promiň mi to, promiň mi, nechtěla jsem to takhle, nechtěla jsem-"

V tom zaskučí, prudce se zkroutí do klubíčka a zavyje, jako by ji něco šíleně bolelo. ,,Už mlčím, jsem zticha, mlčím, mlčím..."

Zírám na ni s nakrčeným čelem a snažím se identifikovat, co se to děje. Už jsem to totiž někde viděla. Zrak se mi maže a trochu se motám, ale když se Teresa svírá na zemi, na okamžik vidím Gallyho tenkrát za tím sklem, než zabil Chucka... ,,ZLOSIN," procedím skrz zuby a všechno zapadne do sebe. ,,Ubližují ti. Nutí tě k tomu."

Zavrtí hlavou a podívá se na mě, ušmudlaná, ubrečená, zkrvavená dívka, které nemůže být víc než šestnáct let, a se vzlykotem mi oznámí: ,,Ne. Dělám to, protože chci, Lauro - protože je to takhle správné."

,,To je ta největší plopákovina, jakou jsem kdy slyšel."

Nejprve mi nedochází, že je to opravdový hlas, mám totiž za to, že si to má otupělá, zmatená mysl vymyslela, ale potom si uvědomím, že je to skutečný zvuk, skutečný člověk. Obrátím se a vzhlédnu a tam, z ústí jeskyně, se právě v ten moment protahuje na druhou stranu Minho - paže má odřené, protože je příliš svalnatý na to, aby mohl proklouznout skrz jen tak jako já, a v obličeji je úplně zchvácený. Založí si ruce na hrudi a já k němu zašmátrám rukou, plná úlevy, plná vděku - vrátili se, přišli sem, pomůžou mi, pomůžou nám... on se ke mně však nevydá, aby mi pomohl vstát. Svaly na obličeji mu zacukají a dívá se na mě, aniž by dal najevo nějakou emoci - copak je tohle opravdu jen moje halucinace? Jenže pravda je jinde - Minho si myslí, že jsem zrádkyně. Odešla jsem s Teresou, odvedla a svázala jsem Thomase-

,,Co tu děláš?" vyhrkne Teresa a postaví se na nohy, zřejmě šokovaná jeho přítomností - otře si obličej a ruce do potom do kalhot, načež Minhovi zacukají koutky úst.

,,Neobtěžuj se," ušklíbne se na ni. ,,Vidím moc dobře, žes bulela."

Teresin výraz ze sekundy na sekundu ztvrdne. ,,Ještě slovo a postarám se o to, abys tu svou frasnou držku už nikdy neotevřel," zasyčí na neupřímně se uculujícího Asiata. Potom sebou cukne, stejně jako já, když se z jeskyně ozvou další hlasy a ven za námi se protlačí blonďatá vysoká postava...

,,Newte," zachrčím a pak se rozkašlu, až nemůžu popadnout dech, po obličeji se mi zase spustí slzy a než vůbec stačím mít strach, že i on mě nenávidí, až ani on mi nevěří, je u mě a zvedá mě do sedu, pokládá mou hlavu na jeho rameno a hladí mě po zádech. Pocit, co mě zaplaví, je jedním z nejsilnějších věcí, co jsem kdy cítila, a rozvzlykám se tak moc, že skoro ani neslyším Minhova další slova.

,,...je s nima, je s Teresou... Frase, pusť ji, než tě chytne pod krkem..."

,,Drž už klapačku, Minho!" zařve na něj Newt a sevře mě ještě pevněji, jako by mě hodlal schovat klidně i před celým světem, kdyby to bylo třeba, a já se ho držím stejně tak silně. ,,Ona za nic nemůže, copak ji nevidíš? Je jednou z nás!"