What A Feeling (N. Horan) CZ (PAUSED)

21

I přesto, že měli časový skluz, všechno nakonec dopadlo dobře. Kluci vypadali jako lidi, dokonce i Niall, který byl konečně trochu učesaný a převlečený, a fanynky šílely, ostatně jako vždycky. Adeline to klasicky sledovala ze své židle v zákulisí a poslouchala Paulovy komentáře.

Když koncert skončil a kluci jeden po druhém sbíhali z pódia, jako vždy jim podávala ručníky a lahve s vodou. Byli zpocení a unavení, ale v očích jim jiskřil adrenalin, radost a spokojenost z dobře odvedené práce. Když se všichni vraceli do šatny, k Adeline se přitočil Niall.

"Můžeme si promluvit?"

"Teď?" nadzvedla obočí Adeline.

"Ano. Teda vlastně ne, až se vrátíme do hotelu. V tuhle hodinu a po koncertě by mě nikdo nečekal nikde jinde než v posteli, takže se vyhneme zbytečné pozornosti."

"Fajn," souhlasila Delle, "ale ráda bych si trochu oddychla a dala se do pořádku. Hlídat vás je fakt legrace."

"My víme," zazubil se Niall, "tak zatím. Vyzvednu tě kolem půlnoci."

"Cože?!" lekla se Adeline, ale Niall už byl pryč. Skvělé. Půlnoc? To se zase hezky vyspím.

Jenže nakonec musela uznat, že to nebylo až tak od věci. Než se dostala do hotelu, bylo něco po jedenácté a sotva vylezla ze sprchy a něco na sebe hodila, uslyšela tiché zaklepání na dveře.

Za dveřmi stál Niall v košili a kraťasech, dokonce učesaný, a s mírně nervózním úsměvem na tváři. Adeline vklouzla do tenisek, do kapsy strčila hotelovou kartu a mobil a zabouchla za sebou dveře.

Beze slova sjeli výtahem do přízemí a sedli do taxíku. 

"Venice," řekl Niall a potom se v autě znovu rozhostilo ticho.

Adeline začínala litovat, že s tímhle souhlasila. Teď už mohla být dávno zabalená ve své postýlce a ne v tichém a tmavém taxíku s Niallem, ze kterého mohlo každou chvíli vypadnout úplně cokoliv. A Delle si nebyla jistá, že se jí to bude líbit.

Když auto zastavilo, Niall zaplatil a pak oba vystoupili. Byli na Venice Beach, v tuto dobu tmavé a relativně tiché. Alespoň tam, kde se nenacházel velký plážový bar s diskotékou.

"Nejdeme doufám tamhle," lekla se Adeline. 

"Neboj. Je tady ještě jeden bar, pár set metrů opačným směrem, a rozhodně to není taková potvora jako tady," uklidnil ji Niall.

A opravdu. Po chvíli už seděli u stolku v chabě osvětleném prostoru, nad hlavami jim visel řetěz světýlek, na stole plápolala svíčka a z baru se sem linula tichá hudba. Bylo tu jen málo lidí a jak se zdálo, nikdo Nialla nepoznal. Barman před každého z nich postavil dutý kokosový ořech naplněný piňacoladou a potom se mezi nimi rozhostilo ticho.

Niall poklepával prsty o svůj kokos a hypnotizoval ho pohledem. Potom promluvil.

"Víš, spím dost tvrdě, takže se mi málokdy zdají sny. A když už se mi něco zdá, většinou si to nepamatuju. Ale je tu jeden, který si pamatuju moc dobře. Možná proto, že se několikrát opakoval," tu se odmlčel, potáhl trochu piňacolady a pak pokračoval, "klepal jsem na dveře. Víš, kdo mi otevřel? Ty. Pokaždé to bylo trochu jinak, dokonce mám takový dojem, že jsi jednou nebyla sama. Začal jsem povídat různé věci, které radši vytahovat nebudu, protože jsou děsně trapné, ale pak tam bylo něco, co... Povídal jsem ti o... o Amy. To je... Tedy byla..."

"Já  vím, kdo je Amy," skočila mu do řeči Adeline. Většinou lidi nechala tak, ať se pěkně podusí ve vlastní šťávě, ale měla takový dojem, že tentokrát by to bylo až moc kruté. Ještě by se mi tady rozbrečel. Niall pochopil, čeho ho ušetřila, a děkovně se usmál. 

"Tak tedy... vyprávěl jsem ti o Ní a pak... pak už si nic nepamatuju. Probudil jsem se vždycky ve své posteli a říkal si, co to byl za divný sen. Teda, většinou. Protože dneska jsem se probudil jinde. Ve tvé posteli," přerušil svůj monolog, aby zjistil, jak na to bude Adeline reagovat. Ta ale ani nehnula brvou, a tak pokračoval.

"Došlo mi několik věcí. Zaprvé, že se mi to nezdálo a já tě opravdu chodil obšťastnit, za co se omlouvám, a zadruhé, že bych se měl přestat chovat jako kretén. Vím, že si nezasloužíš, aby na tebe někdo byl hnusný tak, jako jsem byl já. Nevím, co všechno jsem ti vykládal, když jsem nebyl při smyslech, ale uvědomuju si, že to určitě bylo mnohem hezčí než to, jak s tebou mluvím, když jsem střízlivý. Víš, mrzí mě, žes mě poznala takového, jaký jsem dneska. Nebyl jsem vždycky takhle nepříjemný, zamračený a bez nálady. Jenže pak se... pak se něco stalo..." tu se mu zadrhl hlas. Neměl daleko k pláči.

"Nemusíš o tom mluvit."

"Já chci! Já o tom musím mluvit, jinak se z toho zblázním!" Vydusil ze sebe se slzami v očích.

Adeline nevěděla, jak reagovat. Do prdele, proč jsem s tímhle souhlasila?! Mohlo mi být jasné, že se to takhle zvrhne. Víc času na přemýšlení neměla, protože Niall pokračoval ve svém monologu.

"S kluky o tom mluvit nemůžu. Probírali jsme to už stokrát, mají toho plné zuby. Vidím jejich nechuť a otrávené obličeje, kdykoliv mám špatnou náladu. Ale víš co? Nedivím se jim. Někdy lezu na nervy sám sobě. Z nějakého důvodu mám ale pocit, že tobě to říct můžu, že mě pochopíš. Že ti můžu věřit."